Žánr klaustrofobického hororu, v němž hrdiny kosí mimozemský, neznámý nebo abnormálně vyvinutý živočišný druh, existuje od boomu filmové sci-fi v 50. letech. V lepších případech se tyto snímky stávají nadžánrovými klasikami (Vetřelec, Čelisti) nebo aspoň konzervují něco z atmosféry své doby (paranoia studené války ve Věci z roku 1951, machistický konzervativismus reaganovské éry v Predátorovi). V horších případech jsou pouze kompilátem úspěšnějších předchůdců. Do druhé kategorie patří i Jeskyně.
Pragmatičtější název tento nenáročný derivát ani mít nemohl. Titulní jeskyně - tedy celý jeskynní systém - leží kdesi v rumunských Karpatech a po staletí tam nevkročila lidská noha. Vchod střeží templářský kostel. Nadbytečné intro do děje obstará "významně" nedopovězená návštěva chamtivých dobrodruhů. Po ní už přichází na řadu hlavní skupina - tým elitních potápěčů a speleologů, kteří mají pomoci při výzkumu vědcům z univerzity. Hluboko pod zemí na ně číhají krvelačná monstra.
Předvídatelnost se neomezuje jen na hlavní dějovou linii; Jeskyně nemá šanci překvapit ani jinými aspekty. Tým se divákovi představí nejprve na rutinní akci na druhém konci světa a sestává ze sebevědomých až arogantních machrů. Nechybí mezi nimi ani pohledná dívka: dobře se na ni dívá a v rámci emancipace je stejně schopná jako její mužští spoluhráči. Z podobných důvodů se v jeskyni ocitne i sympatická vědkyně. Dále proběhne seznámení s nejnovějšími technologiemi; hlavní hit mezi nimi představuje speciální kyslíková bomba, s níž lze pod vodou vydržet až den. Chlapáckou rivalitu uvnitř týmu zesílí tlak okolností a ohrožení života. Cesta zpět se zavalí, a proto je nutné vyrazit do neznáma. Po formální stránce spoléhá Jeskyně na laciné šoky (třeba když ožije pitvané klepeto), nekoukatelně rychlý "adrenalinový" střih akčních sekvencí, průměrnou podvodní kameru a hru světla a tmy.
Jeskyně je natolik odvozená, že ji lze téměř celou rozebrat na parafráze jejích předobrazů. Minimalistický soundtrack evokuje hudbu z Carpenterova Halloweenu. Používané stopáže z potápěčských kamer připomínají Blair Witch. Zmíněné podvodní záběry se nemohly neinspirovat u Čelistí. A samotná příšera je kombinací tlamy Vetřelce, speciálního vidění Predátora a netopýřích křídel z Jeepers Creepers. Debutující režisér Bruce Hunt však od slavnějších kolegů nepochytil pravidlo, že méně je někdy více, a v druhé polovině ukazuje své monstrum až do omrzení, čímž jen podtrhne jeho nenápaditost.
Pamětihodnější moment je tu jediný: to když ona chrabrá jeskyňářka svede osamělý souboj se zabijákem na skalní stěně. Přitom Jeskyně jistý potenciál měla. Vytěžit se daly zejména naťuknuté ekologické přesahy, protože autoři pod zem neumístili jen jeden druh, nýbrž celý ekosystém. Atmosféru mohla podpořit hrozba plynoucí z omezených zdrojů světla a energie, ale ta je akcentovaná jen minimálně. Pozoruhodně nevyužitý zůstal i erotický potenciál, v podobně nenáročných snímcích obvykle nemilosrdně drancovaný.
Nejen z těchto důvodů vypadá Jeskyně jako pouhý náběh na druhý díl, jenž snad její možnosti využije lépe. Příště se tedy možná dozvíme, proč mají jeskynní příšery na křídlech vytetované písmenné zkratky (vzkaz od templářů?), a dočkáme se i práce s oblíbenou premisou žánru: co kdyby zabiják unikl do civilizovaného světa? Jeskyni totiž ve skutečnosti neovládají netopýří nestvůry, nýbrž parazité v jejich nervové soustavě. Těmi se nakazil i vůdce týmu - a právě jeho smrt kamery jen naznačily, ale nezachytily.