Koprodukční dokument Petera Kerekese (natočil 66 sezón) zachycuje vzpomínky vojenských kuchařů z několika evropských zemí poznamenaných během dvacátého století válkami či okupací. Od německo-ruského konfliktu za druhé světové války přes francouzské akce v Alžíru až po bratrovražedné běsnění v bývalé Jugoslávii a boje v Čečně. Nezvyklá volba kuchařů (mezi respondenty jednoznačně převládají muži!) a jejich „civilistní“ pohled vzdálený bojovým liniím dovoluje odkrývat nečekané aspekty ozbrojených konfliktů, závislých koneckonců i na stravě. Například židovští vězni, kteří přežili nacistické koncentráky, záhy po válce pronikli do pekárny s úmyslem otrávit chleba, přidělovaný zajatým příslušníkům SS...
Kerekes se důsledně vyhýbá monotónnosti „mluvících hlav“. Protagonisty představuje při nějaké činnosti: zpravidla při vaření či pečení nějakého jídla (od chleba přes klobásy až třeba ke kohoutu na víně). Nechybějí ani jakoby inscenované výjevy, když se v kukuřičném poli odehraje zážitek skrývajícího se německého vojáka ohrožovaného ruským tankem, nebo na mořském pobřeží, s postupně zaplavovaným přílivem i s kuchyňským příslušenstvím (to mělo evokovat tragický osud námořníků z potápějící se ponorky, stejně jako následné pečení imaginárních řízků pro posádku, která nehodu nepřežila). Své všední hrdiny však režisér nutí i ke sbírání hub či nakupování ve velkoprodejně, aby vzpomínání ozvláštnil. Osobní kuchař jugoslávského prezidenta Tita rozpráví před ruinami Titovy kdysi výstavné rezidence. A hlouček německých důchodců dokonce odstraní hraniční závoru, stejně jako kdysi za války...
Snímek Jak se vaří dějiny nešetří ironickým odstupem, vyjádřeným již kuchařskými předpisy s absurdně gigantickým množstvím surovin pro stravu určenou třeba půlmilionové armádě, včetně vždy nezbytné „špetce soli“. Avšak vyhýbá se prvoplánovému zlehčování či zesměšňování jednotlivých protagonistů. Přesto vypovídá o jejich občasné pošetilosti či často se vyskytujícím nedostatku sebereflexe. Vojenští kuchaři jen výjimečně pociťují lítost nad spoluúčasti v hromadném vyvražďování. Platí to zejména pro německé válečné veterány, dodnes nostalgicky pyšné na to, jaké chutné jídlo vařili. Řídili se předpisy nevcházet do kontaktu s místním obyvatelstvem, proto jeden z nich odmítl umírajícímu děvčátku darovat kostku cukru, aby neporušil disciplinu. Ještě hrozivější jsou postoje lidí z bývalé Jugoslávie: chorvatský kuchař, jehož zastihujeme při improvizovaném vaření na kousku právě odminovávaného bojiště, rozhodně odmítne, že by mohl vařit společně se Srby. Titův „nutriční odborník“ domýšlí, jak mírová jednání mimo jiné ztroskotala i vinou věrolomně nabízené národní stravy – tady si uvědomíme, že také rozdílné gastronomické tradice mohou podněcovat nacionální řevnivost a nepřátelství.
Ženy zastávají lidštější stanoviska, z jejich počínání prosvítá až téměř maminkovské zaujetí, když se staraly o stravování „těch svých“. Žena, která za blokády Leningradu vařila letcům, dones přináší hlt vodky i oblíbené jídlo na hrob těch, kteří nepřežili. S ruskou kuchařkou, po okupaci Československa pracující v ruské milovické posádce, režisér rozmlouvá při sběru hub. Srbka a Chorvatka vaří společně v polorozpadlé bývalé stravovně a připouštějí, že vydatné a chutné jídlo ovlivňovalo bojechtivost.
Jen výjimečně narazíme na člověka, jenž svou profesi řadí nad politické smýšlení či morálku – jako maďarský kuchař, jenž se řídil heslem, že každá armáda musí jíst, takže vařil vzbouřencům v roce 1956 i ruským jednotkám, které budapešťské povstání potlačily.
Režisér i pracuje s archivními snímky, které přibližují dějinné události, jichž se kuchaři kdysi účastnili. Většinou doplňují či přímo tvoří kontrapunkt k jejich vyprávění. Ale mnohé prozradí i samotné vzpomínky: třeba když jeden z francouzských kuchařů zavzpomíná, jak vojákům odjíždějícím bojovat v Alžírsku byly promývány mozky propagandistickými dokumenty, které nepřátele ukazovaly jako všeho schopné, nevýslovně kruté barbary. A jen tak mimochodem se dovíme, že vojenští kuchaři musejí být schopni pracovat i v polních podmínkách, takže se několikrát dočkáme neuhýbavých pohledů na rutinní porážku zvířat (kráva, prase i kohout), z nichž má být připraven chutný pokrm. Vyprávěním průběžně prolíná záběr vrtulníku přepravujícího polní kuchyni. Tento motiv provází válečnicky hřmotná hudba Wagnerovy Jízdy Valkýr, melodie je pak v hudebním duchu dalších národností upravována i v dalších epizodách. Tklivější linii zastupují variace na Bachovu hudbu.
