Je krajně obtížně vměstnat celoživotní práci této významné české herečky do stručného článku, zasloužila by si přinejmenším rozsáhlou studii, která by v základních obrysech postihla nejvýznamnější položky. Takže ve stručnosti: Iva Janžurová se narodila v Žirovnici u Pelhřimova 19. května 1941, vystudovala DAMU, kde ji vedla zejména Vlasta Fabianová. Po jedné sezóně v Liberci nastoupila do pražského Divadla na Vinohradech a poté do Národního. Tyto scény se staly jejím údělem, bohužel početný divadelní odkaz musíme zcela pominout. Z poslední doby připomeňme aspoň hostování v Kočičí hře.
Následující je ovšem nesporné. Jako jedna z mála našich hereček skvěle zvládla postupné stárnutí, které nijak neskrývá a dokáže s ním nakládat naprosto přirozeně. Narozdíl od Jiřiny Bohdalové není naštěstí spojována pouze s komikou ani povinností za každou cenu bavit, diblíkovská pověst už dávno patří minulosti. Její žánrový rejstřík je mimořádně široký - sahá od frašky k tragédii, excelovala v tragikomických polohách. A neváhala se k nim uchylovat, jakmile se taková šance naskytla.
Bylo jí kolem pětadvaceti, když se rázem vyšvihla na roveň tehdejších hvězd velikosti Jany Brejchové a okamžitě prokázala mimořádný talent. Na jedné straně ční obyčejná venkovská žena z Kachyňova Kočáru do Vídně (1966), jíž nacisté popravili muže a která je na konci druhé světové války donucená provázat dva německé zběhy. Janžurová v tomto filmu postihla složité předivo emocí od nenávisti až k soucitu vrcholícímu milostným splynutím. Podobně náročné úkoly zvládala i v televizi: pod Bělkovým vedením hrála v ponuré inscenaci Neviditelný (1965), u Filipa ve volně návazných seriálech Sňatky z rozumu (1968) a Zlá krev (1986).
Na druhé straně excelovala mladá prodavačka, která v bravurní Krejčíkově komedii Svatba jako řemen (1967) přivedla zcela cizího ženicha do podezření ze znásilnění. A úplně famózně, zejména pohybově, ztvárnila děvče poněkud pochybných mravů v další Krejčíkově komedii Pension pro svobodné pány (1967). Také televize jí na přelomu 60. a 70. lez nabídla vděčné, často eroticky dvojsmyslné role: Námluvy komtesy Gladioly, Kam slunce nechodí...
Cíleně pěstovala široký rozptyl povahových kreseb. Velkou příležitost jí poskytl Juraj Herz v dramatech Petrolejové lampy (1971) a Morgiana (1972). V prvním sehrála stárnoucí mladou ženu, vehnanou do sňatku se syfilitikem. V druhém zaujala pojednáním dvou charakterově odlišných sester. A pak samozřejmě nelze přehlédnout tragikomicky dojemnou hrdinku ve slovenském filmu Ja milujem, ty miluješ (1980), kde poprvé postihla rysy stárnutí jako důležitý charakterizační prvek (a to jí ještě nebylo ani čtyřicet!). Pro údajné zdůrazňování ošklivosti v lidském životě byl tento Hanákův film dlouho zakázán.
Režiséři ovšem raději využívali jejího komediálního nadání. A postupně jí vytvořili škatulku přihlouple chichotavé dámičky, která by se ráda chovala jako nóbl dáma, kdyby to ovšem uměla. Začínalo to nenápadně a pozoruhodnými výkony ve filmech Světáci, Ďábelské líbánky, Slaměný klobouk, Drahé tety a já, Páni kluci. Prosadila se v hojně sledovaných seriálech: Eliška a její rod, Píseň pro Rudolfa III., Nemocnice na kraji města s nezapomenutelnou sestrou Huňkovou, kterou pobouří tvrzení, že by se vznášela jako pírko, kdyby blbost nadnášela. A zejména televize upevnila vnucenou přihrádku: estrádní pořady a slaboduché taškařice bakalářovitého ražení se sice líbily, ale stěží mohly herečku nějak obohatit či rozvíjet. Měla štěstí na spolupracovníky, kteří aspoň ctili řemeslo. Často ji obsazoval Zdeněk Podskalský, František Filip, Jaroslav Dudek, Václav Hudeček. V právem zapomenuté komedii Kozel v kufru (1979) si dokonce zahrála s dnešním ministrem kultury Vítězslavem Jandákem.
Ale počínala si statečně: i z hloupostí vykřesala aspoň drobné jadérko nějakého smyslu. Dokázala obstát i vedle takových živlů, jakým byl Menšík (vzpomínáte na Cestu do Rokycan?) nebo Kopecký (cyklus o Alfonsu Karáskovi). Když ji však takto začali prezentovat i filmaři, najmě Schullhoff a Vorlíček, zdál se být její osud zpečetěn. Zejména v 80. letech její umělecká dráha stagnovala, spokojovala se i s televizními pohádkami, s vedlejšími úložkami, její vyhlídky se zdály být vyčerpány.
Když už nikdo nečekal oslnivý návrat, nabídl jí roli Roman Vávra v jedné povídce z triptychu Co chytneš v žitě (1998). Studie směšného i dojemného stáří se všemi jeho iluzemi vyšla na výbornou. A pak následovala Alice Nellis. Janžurová se zaskvěla jak v Ene bene (1999), tak ve Výletu (2002). Obdobné kreace nastínila i v televizních snímcích Na psí knížku (2002), kde se opět svěřila pod taktovku Františka Filipa, a Maryška (2003), kde jí režijně vedla její dcera Sabina Remundová. Ta ostatně napsala i scénář ke Psí knížce. Psychologicky ještě náročnější roli získala v Přepadení (1999), kde se představila jako vystresovaná oběť nepotrestaného trestného činu. V dramatu Po čtyřiceti letech (2004), který volně navazoval na dávný film Dvanáct (1964), se ohlížela za osudy někdejších spolužáků z divadelní fakulty, jejichž kariéry podléhaly podivným zákrutám. V nedávných letech jsme ji mohli spatřit v hořké komedii Vladimíra Morávka Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005) a také v crazy veselohrách Chyťte doktora (2007) a Vy nám taky, šéfe! (2008) nebo ve slovenské tragikomedii Poločas rozpadu (2008).
Iva Janžurová zraje do emancipovaně babičkovských poloh, snad v jisté návaznosti na typ Stelly Zázvorkové. Je stejně maminkovská, laskavě nabádavá i jízlivá, za náznaky vád se skrývá obětavost. Liší se snad v jediném - schází jí Stellin tělesný objem.
