Jakkoliv Intimní osvětlení patří do stejné rodiny filmů jako české snímky Miloše Formana nebo první díl trilogie o rodině Homolkových, vždy zůstávalo v jejich stínu. Tedy co se týče diváckého povědomí; podle kritiků patří Intimní osvětlení zcela po právu mezi deset nejlepších českých filmů všech dob.
Miloš Forman, režisér Ecce homo Homolka Jaroslav Papoušek i autor Intimního osvětlení Ivan Passer na svých raných filmech většinou pracovali společně a používali stejná formální východiska (neherci, improvizace, dokumentárnost). Přitom je ale u každého z těchto snímků jasně patrné, kdo měl zrovna hlavní slovo. Passerovi chybí Formanova jedovatost i Papouškova bodrost; je ze všech tří nejcitlivější a má své postavy nejvíc rád. Bohužel neměl příležitost svůj potenciál zcela rozvinout: kromě Intimního osvětlení v Čechách natočil pouze krátkometrážní Fádní odpoledne (původně součást hrabalovského cyklu Perličky na dně). V roce 1969 odešel pracovat do USA, kde cit pro českou náturu pochopitelně příliš uplatnit nemohl.
V autorské explikaci Passer tvrdí, že těžištěm Intimního osvětlení je spíše stav než příběh a že snímek je „prostoupen bohatstvím sociologických faktů“. S obojím nelze než souhlasit. Scénář vznikl narychlo, úpravou údajně nepoužitelného scénáře Václava Šaška, a tvoří jej pouze série situací a impresí. Sociologická rovina plyne jak z polodokumentárního způsobu natáčení, tak i ze zmíněného Passerova citu pro národní mentalitu. Výsledkem je živočichopisný snímek, v němž se prakticky nic neděje, ale z tohoto nic přitom zdánlivě samovolně vyrůstá bohatství postřehů, myšlenek a emocí. Intimní osvětlení tak kromě dobové atmosféry postihuje i obecnější mravní postoje. Například staví do opozice materiálně zaopatřený život bez přesahu a budoucnosti s mladickými ambicemi a ideály, sleduje rodinné stereotypy či dokumentuje posuny v partnerských vztazích.
Jádrem nedlouhého filmu je setkání dvou přátel, kteří se od společných studií na konzervatoři dlouhá léta neviděli. Petr se uchytil v symfonickém orchestru a užívá si svobody s atraktivní přítelkyní po boku. Ředitel provinční hudební školy Bambas se oženil s typickou českou maminou, dostavuje rodinný domek a po víkendech hraje na pohřbech. Během ospalého venkovského víkendu přátelé porovnají své životní situace, zavzpomínají na dávné sny, podniknou donkichotskou vzpouru a nakonec zjistí, že jsou vlastně spokojení.
Intimnímu osvětlení se někdy vytýká absence struktury, což je jako stěžovat si, že impresionistické obrazy nemají jasné kontury. Intimní osvětlení stojí a padá s lenivou maloměšťáckou náladou, s hořkosladkým pocitem, že lépe už asi bylo. Passer do filmu vložil zvláštní tichou melancholii. Postavy zobrazuje s otcovskou něhou a atmosféru buduje z všednosti a banalit. V tomto poetickém civilismu se šrámkovská lyrika mísí s přesně odposlouchanými dialogy a odpozorovanými situacemi. Do snímku se otiskl i neuspěchaný způsob výroby, při níž se štáb nebránil improvizaci či náhodám (například scéna s venkovským bláznem) a užíval si rodinného klimatu vilky, kde se natáčelo. (Představitelka Petrovy přítelkyně Věra Křesadlová vzpomíná, jak kameraman Miroslav Ondříček jednou rukou ostřil a druhou ujídal z talíře buchet.)
Podobně jako v mnoha filmech české nové vlny se i v Intimním osvětlení pracuje s herci a neherci, jakkoliv zde ti druzí převažují. Nejznámější tváří mezi nimi je Jan Vostrčil (známý z Formanových českých filmů), který svým obvyklým furiantstvím zastiňuje představitele hlavních hrdinů Zdeňka Bezuška a Karla Blažka.
Intimní osvětlení nejlépe popisují adjektiva jako láskyplný, laskavý a lidský, bohužel zdevalvovaná v souvislosti s plytkými populistickými dílky. V tomto případě však fungují bez jakékoliv ironie či pejorativnosti.