Malé děti ztracené uprostřed nehostinných pustin mají své postavení dvojnásob ztížené: nejenže musí zachraňovat holý život, ale navíc plní důležité poslání. A není rozhodující, zda se tak děje v pohádkách (Letopisy Narnie) nebo ve skutečném prostředí exotických končin, afrických, asijských či australských. Sienkiewicz kdysi sepsal knihu Pouští a pralesem, mnohokrát i zfilmovanou, pamětihodné je rovněž podobenství Cesta (Walkabout) režiséra Nicolase Roega, dotýkající se navíc soužití různých kultur. Tímto směrem se vypravili též nizozemští tvůrci s Lourensem Blokem v čele, když přichystali napínavou podívanou Hrdinové z Daranu, určenou zjevně a především dětskému publiku. Jak bývá nyní zvykem, mísí zde různé prvky: do reálného příběhu z afrického města i venkova mísí naivně nabádavé výzvy k mírumilovnosti, doplněné fantasy motivem kolem mluvící bílé žirafy, mytické strážkyně afrického kontinentu, která zhýčkaného bělošského chlapce Jimmyho (Johann Harmse) vyzve k záchraně vzácného pohřebiště, které má proměněno v lukrativní golfové hřiště.
Jimmy v doprovodu domorodé dívky (Ketrice Maitisová), jež hledá obživu na ulici, pak skutečně podnikne náročnou cestu do životu nebezpečných míst, kde hrozí válečný konflikt mezi znepřátelenými kmeny. Není sice zřejmé, proč spasitelská mise padla právě na Jimmyho (a nikoli na někoho z místních dětí), když už podmínkou je neposkvrněnost dětské duše, ale takto rozehraná situace dovolila rozehrát jakési zmužnění a mravní vzrůst hlavního hrdiny. A z početných ohrožení jej zachraňuje kouzelný talisman, který mu věnovala právě žirafa, promlouvající k němu jakoby obklopena svatozáří.
Scenáristé Bert Juttmann a Rolf Visser dbají v každém okamžiku na uměřenou korektnost vyprávění, i když mesiášský sklon zřetelně vystupuje do popředí. Režisér Blok sice hlásá rasové i národnostní sblížení, které ovšem musí zaručit bílý chlapec, vlastně cizinec v černošské Africe. Vyznění příběhu je předvídatelné: budoucnost kontinentu spočívá v rukou dětí, dosud nezatížených hříchy dospělých a schopných překonat nedůvěru i předsudky. Naproti tomu postavy dospělých – až na vzácné výjimky – postihla pracovní zaslepenost, která pohltila péči o dítě i mravní povědomí (jako u Jimmyho maminky), chamtivost (jako u směšně zavilé dvojice padouchů, chtivých vzácného žirafího albína, kteří uprchlíky pronásledují se zbraní v ruce) či dokonce bojechtivost (jako u znepřátelených kmenů). Rozuzlení je pak vysloveně prostoduché, a to i dětského pohledu. Ještě lze přijmout, že Jimmyho sobecká matka posléze prohlédne a kaje se, avšak sotvakdo uvěří, že by se krvežíznivý náčelník jednoho z kmenů, vyzbrojeného pašovanými zbraněmi, jenž navíc vydal příkaz k vražednému pronásledování obou dětí, náhle změnil v pokorného hlasatele nerozborného přátelství. Navíc když jej tvůrci i vnějškově, opatřeného tmavými brýlemi a doutníkem, stylizovali do podoby samolibých a bezcitných afrických diktátorů.
V takovémto motivickém rozvržení, které z jižní Afriky, z jejích (velko)městských slumů i malebně nehostinné přírody, činí pouhou atraktivní kulisu, a též v přímočarém vyznění snad lze hledat příznaky pohádkového půdorysu více než ve vlastních pohádkových prvcích. Film hlásá, že v zájmu prospěšné věci je přijatelné krást, Jimmy dokonce zvládne i řízení odcizeného vrtulníku, k čemuž mu potřebnou průpravu poskytly počítačové herní simulace. V poloze pohádkově dobrodružného příběhu určeného dětem převažuje lineárně koncipovaná vypravěčská skladba s typizovaně vyostřenými povahami, které ani (ne)herecké ztvárnění nijak zvlášť neindividualizuje, a častým vnořováním přírodních atrakcí do putování dětí, často krouživě sledovaných z povzdálí, aby o to více vynikly přírodní scenerie, které je obklopují. Kameraman Menno Westendorp zálibně obhlíží zdrsnělý půvab proměnlivé africké krajiny, písečných dun, vodních ploch i pustých kamenitých pahorkatin. Hřmotnou a často jakoby vítězoslavně trylkující hudbu složil Maarten Spruijt.