Švédský režisér Mikael Håfström udělal v roce 2003 bijákem Zlo (Ondskan) díru do světa. Svým nejnovějším thrillerem Hra s nevěrou (Derailed) jí za sebou zase může klidně zavřít.
Ženatý muž středních let Charles Schine (Clive Owen) kráčí po tenkém ledě. Jeho dcerka trpí jakousi zhollywoodizovanou formou cukrovky, která je bizarně fatální a nechává rodinu neustále na jehlách pochyb a starostí. Kvůli pořízení drahých přístrojů si Charles musel vzít druhou hypotéku a také se vzdal milované práce učitele. S nevolí šel vydělávat do reklamky a možná díky téhle nevoli se zakázkám nevěnuje, jak by měl. A šéf to vidí. Ještě důležitější ale je, že Charlie dnes ráno nestihne vlak do práce a tím pádem se mu naskytne možnost seznámit se s Lucindou Harrisovou (Jennifer Anistonová).
Přes bezproblémový vztah doma Lucinda Charliemu okamžitě učaruje. Možná to bude tím, že její oči neustále říkají „Ano“. Ježto je ale i Lucinda vdaná, dostává operace s krycím jménem „Sex“ náboj téměř síly Mission: Impossible. Po marném bloudění dvojice nakonec zdárně skončí v zapadlém hotýlku. Lucinda se rozvzdychá k tónům ukázkově laciné skladby z béčkového pornofilmu, a potom se rozletí dveře. Objeví se chlap s kapucou na hlavě, s pistolí v ruce a francouzským akcentem v hrdle. LaRoche (Vincent Cassel). Charlieho zmlátí, Lucindu znásilní, oba okrade a uteče. Šokantní událost je pro hrdiny přirozenou stopkou rašícímu vztahu. Jaké je ovšem Charlesovo překvapení, když se mu LaRoche ozve a začne ho vydírat!
Scénář Stuarta Beattieho (též Collateral) je napsaný podle svazujících šablon, s neochvějným konzervativním pohledem na svět. Překvapivost zvratů je obroušena na minimum a ze „hry“ zůstává nevzrušivé doplňování křížovky. Ale tak to obvykle bývá, když nehrajete vy.
Clive Owen je se svým beránčím pohledem packala od začátku jasnou obětí, na kterou v průběhu filmu čeká přerod v hrdinu. Zachraňovat kohokoli a kdekoli umí Owen minimálně od série The Hire i o půlnoci. Změna z tatíka na ranaře mi u něj ale ve Hře s nevěrou připadá příliš nucená, jako kdyby se herec moc snažil. Stejným neduhem bohužel trpí i Hra s nevěrou jako celek. Håfström na jedné straně cítí noirový potenciál příběhu, na té druhé vyvolává dojem reálného příběhu. Jeho filmový jazyk je ztuhlý, prokřehlý a podobně jako mnoho dalších autorů jej debut v Hollywoodu nezastihl v nejlepší formě.
Vincent Cassel v LaRocheovi pouze opakuje svojí „zlou“ fazónu. Mnohem plastičtěji a efektněji jí podal už před deseti lety v kultovní Nenávisti. Jennifer Anistonová je coby Lucinda nalíčená jako utahaná, vyžilá rachejtle, a přitom ztvárňuje svůdnici. Aniston se snaží vybruslit ze své obvyklé komediální polohy seč jí síly stačí. Bohužel jí rysy tvrdnou v křeči a herečka tak jakoby odráží rozpoložení svého režiséra. Ansámbl ozvláštňují rappeři RZA a Xzibit, každý z nich na opačné straně barikády. RZA dostal jako Charlieho kamarád Winston větší příležitost než LaRocheova gorila Dexter v Xzibitově podání, ale na víc než pár fórů to taky nestačí. Pozoruhodný je Giancarlo Esposito v drobné roličce detektiva Churche. Celou dobu mi připomínal Boba Dylana.
Oproti všem výše shrnutým výtkám je nakonec velmi zajímavou stránkou Hry s nevěrou kamera. Film, jenž se odehrává v Chicagu a okolí, nasnímal Peter Biziou čerstvým okem. Vzdáleně to připomíná Lehtovu práci na českém Restartu: neotřelé úhly pohledu a kompozice, které v běžném americkém thrilleru nenajdete.
