Totiž "nejlepší" ve smyslu nejsnesitelnější, nejvyspělejší a poprvé konečně schopný toho, aby jej bylo možno brát vážně. Horem pádem pak jako by po tomhle přelomu fungovalo coby most. Jednak coby most spojující vážnější témata s obvyklou českou řachandou, bez níž se film s ambicemi na tuzemskou úspěšnost zřejmě nemůže obejít, jednak jako most otevírající Hřebejkovi s Jarchovským jednu z cest do budoucna. Pokryli léta čtyřicátá (Musíme si pomáhat), padesátá (Šakalí léta), šedesátá (Pelíšky) i osmdesátá (Pupendo) a teď se konečně propracovali do současnosti, přičemž zároveň potvrdili v Pupendu naznačené tíhnutí k serióznějšímu přístupu. Horem pádem tak lze brát jako náznak, že jednou snad přijdou i s filmem, který bude namísto hlazení diváků po srsti skutečně něco sdělovat.
Tohle našlápnutí správným směrem je však namísto rázného vykročení spíše nesmělým ohledáváním půdy. V duchu "něco za něco" - a snad ze strachu, aby své diváky moc nevyděsili - Hřebejk s Jarchovským dokonce regredují až k neodpustitelnému "humoru" filmu Jedna ruka netleská, který neměli nikdy dříve zapotřebí. Styčných bodů s tímhle snímkem je v Horem pádem překvapivě mnoho: Jiří Macháček v roli blbečka, dvojice pašující v náklaďáku cosi přes hranice, dialogy typu "ty vole neser" x "neser, ty vole" nebo o pojídání krys a nutrií atd. A i když je jasná jejich role, vlastně všechny postavy, jež se neúčastní centrální scény u rodinného stolu, jsou jen scenáristickými i hereckými karikaturami, které nekorespondují s onou serióznější rovinou snímku.
Horem pádem nese stopy Hřebejkova obdivu k Amores Perros a možná i k Magnolii. Je plné postav, postaviček a figurek, jejichž osudy se proplétají a přímo či nepřímo ovlivňují. Koho tu tedy máme? Začněme onou dvojicí s náklaďákem (Zdeněk Suchý a Jan Budař), která přes hranice převáží běžence. Po jedné akci jim zůstane na krku dvouměsíční indický chlapeček, jenž se přes bazar s kradeným zbožím následně dostane do rukou bezdětné Milušce (Nataša Burger). To zkomplikuje situaci jejímu partnerovi Františkovi (Jiří Macháček), protože snědé děcko přece nemůže ukázat svým rasistickým přátelům z řad fotbalových hooligans v čele s Bejkem (Jaroslav Dušek). Kolem inkriminovaného bazaru se dále motá parta zlodějíčků (například Pavel Liška). V poradně pro uprchlíky pracuje Hana (Ingrid Timková), která žije s o mnoho let starším Otakarem (Jan Tříska). Ten zkolabuje při přednášce na univerzitě - a jenom díky tomu se jejich dcera Lenka (Kristýna Liška Boková) dozví, že Otakar se nikdy nerozvedl s Věrou (Emília Vašáryová) a že s ní má syna Martina (Petr Forman), emigrovavšího do Austrálie.
Zatímco tedy první polovina osazenstva slouží ke komickým výstupům pochybné kvality, dějová linie té druhé vykulminuje fantastickou společnou scénou, která sama o sobě je důvodem Horem pádem vidět, žasnout a doufat, že právě tímhle směrem půjdou Hřebejk s Jarchovským nadále. Obě poloviny snímku vachrlatě spojuje poselství o tom, že rasismus je v takové či jiné formě zakořeněn v každém z nás, ale protože je na postavy uvaleno stejně mechanicky, jako probíhá jejich vzájemná interakce (všichni musejí být nějak spojeni se všemi), působí jako pominutelná agitka - jakkoliv ji Hřebejk s Jarchovským myslí upřímně. A tak se tu pokérovaný Macháček se zaječím pyskem a hláškami typu "Bůh neni. Proto fandim." ocitá vedle skvěle napsané a oslnivě zahrané Věry, z níž Emília Vašáryová vytváří hotovou encyklopedii zahořklosti, a náběhy na vážná témata (uprchlíci, kriminalita, bezmocnost policie) se jako obvykle tříští o očividné sázky na jistotu jako je "hooligan" Dušek, o polopatické scény v duchu "zloděj volá: chyťte zloděje!" nebo o barvotiskové "pointy" s Martinovou rodinou v Austrálii.Formálně je Horem pádem odklonem od filmařiny Pupenda spíše k divadelnosti. Zatímco Pupendo těžilo z nálady, z atmosféry, Horem pádem touží sdělovat přímo, což vede k důrazu na slovo, který je s výjimkou oné rodinné exhibice na škodu. Výtvarnou retrostylizaci předchozích Hřebejkových filmů jeho stálý kameraman Jan Malíř tentokrát nahradil barvenými filtry laděnými dožluta a zrnitým obrazem. Pokus o závěrečnou katarzi filmovými prostředky (paralelní montáž) působí podobně toporně jako celé to sdělení o rasismu, ale upřímně řečeno, všechno je lepší než Tesařík z konce Musíme si pomáhat. Herecké výkony kolísají mezi výše zmíněnými karikaturními (převaděči, zlodějíčci, policisté) a solidními až skvělými, kam patří představitelé rodiny. Výtečná je ovšem i slovinská herečka Nataša Burger, jejíž Miluška však nese poněkud zneklidňující poselství: co chtějí autoři Horem pádem říct tím, že ty nejhodnější postavy dopadají nejhůř? A na margo herectví nelze nevznést ještě jednu poznámku - totiž že Budař a Liška si podobnými škleby jako tady svou kariéru rozhodně nevylepší (neboť i Liškova manželka Kristýna, která jinak působí jako tanečnice, svého muže v Horem pádem strká herecky do kapsy).
Suma sumárum je tedy Horem pádem nadějí do budoucna, která se ovšem vůbec nemusí potvrdit. Nejspíš nebudeme muset čekat dlouho, protože duo Hřebejk/Jarchovský je známé svou extrémní pracovitostí. Jejich dalším projektem se má stát zatím nepojmenovaná milostná tragikomedie.
