Režisér František Vláčil - 19. února letošního roku by oslavil osmdesátiny - původně studoval estetiku a dějiny umění. Odtud pramenil smysl pro výtvarnou krásu i zvyk rozkreslovat si vizuální pojetí scén. Zprvu, na přelomu 50. a 60. let, ohmatává možnosti lyrického ztvárnění zvolené látky. Z tohoto období vyniká zejména Holubice, kterou nedávno do vysílání zařadila Česká televize a nyní ji nabízí promítanou na plátně Letní filmová škola.
Osudy osaměle se cítícího chlapce (představuje jej nynější režisér Karel Smyczek), jehož fascinuje bílá holubice, Vláčil zpodobnil ve vytříbených obrazových kompozicích, jejichž strohost však dnes může působit chladně a odosobněně. Kameraman Jan Čuřík zvolil až puntičkářsky promyšlenou soustavu obrazových kompozic, ať již v nich převažuje horizontální či vertikální členění. Snímek byl definován jako malba v pohybu, jejíž součástí se stávají i lidské postavy a tváře, avšak jiné názory hlásaly, že právě malířský přístup vedl u postav k vytěsnění povahopisu a následnému hroucení dramatické stavby, která postrádala dynamiku vztahů. V útlém sborníku Krajina dětství (Olomouc 1994) napsal Martin Müller ve své studii věnované právě Holubici nachází náboženské podtexty, v holubici spatřuje zosobnění křesťanského Ducha svatého, i na těle postižený Michal, zprvu plný zášti a sobectví, se díky holubici uzdravuje, ona jako by mu ukazovala cestu k sobě k lidem. A svou úvahu uzavírá: "Myslím, že i dnes je Vláčilova filmová meditace schopna oslovit diváka. Příběh filmové Holubice není časově limitován, protože téma usilování o celistvost (přijímání kříže) má trvalou platnost."
Vláčil však záhy překonává statické, byť jakkoli malebné obrazy, přechází k příběhům dějově vyostřeným, které nazírá v expresivní poloze, přesto nadále s příměsí křehké poezie. V šedesátých letech nijak nehlásil k nové vlně, ale přesto byl okamžitě vyzdvižen jako jeden z tvůrců, kteří se významnou měrou zasadili o obrodu československé kinematografie. Ačkoli ve středověké baladě Marketa Lazarová neprosadil celý výchozí záměr (vypadla část popisující prostředí královského dvora), byl právě tento titul označen za nejlepší český film všech dob. Pak následovaly další dva špičkové snímky, Údolí včel a Adelheid.
Na úsvitu normalizace Vláčil musel rezignovat na výpravná historická plátna. Soustředil se na komorní dramata rozehraná mezi několika postavami - a opět s mimořádnou schopností rozehrát pečlivě odstíněné lidské povahy i konflikty. V polovině 70. let natáčí Dým bramborové natě, vyprávějící o prominentním lékaři, jenž nový život začíná v zapadlé vísce a vyrovnává se s tamními poměry. Vláčil tu navzdory době zpracoval pozoruhodnou psychologickou sondu, podává věrohodné svědectví o duchovním klimatu oné doby, o laskavé moudrosti, kterou hrozí pohltit ohlupující primitivita. Z pozdější tvorby ještě zaujme Hadí jed, věnovaný problému, s nímž celý život zápolil i sám režisér - závislosti na alkoholu.
Zbývá ještě doplnit, že s použitím Vláčilových výpovědí, pořízených těsně před jeho skonem (1999), vznikla svérázná hraná rekonstrukce Sentiment, kde postavu zestárlého režiséra skvěle vystihl Jiří Kodet, věrohodně napodobující jeho verbální dikci.
