Tak dlouho po mně chtěli netrpěliví čtenáři (jako Pablo Clavito…) tohoto sloupku tzv. kladnou recenzi, až jim konečně vyhovím. Mám na mysli vynikající a vskutku hořkou komedii Wolfganga Beckera Good Bye, Lenin! Šla do kin právě včera, kdy se vzpomínalo na 17. listopad, a jsem tuze zvědav, jak na ni zabere zdejší nevyzpytatelné publikum. A moc mě zajímá, jak uspěje u nesoudné mládeže, které stačily jako falešná zpráva o 60. letech estrádní Pelíšky, či o pozdější normalizaci kýč Kolja nebo povrchně nevtipné Pupendo.
Takový film jako je Beckerův u nás totiž ani omylem nevznikl. Stojí především na skvělém nápadu scenáristy Bernda Lichtenberga. Píše se 7. říjen 1989. Uvědomělá matka cestou do Paláce republiky na oslavu státního svátku NDR spatří, jak jejího syna seberou na protirežimní demonstraci a zkolabuje. Z kómatu se probere až po osmi měsících, kdy padla berlínská zeď a všude zurčí změny včetně nové měny, supermarketů, aut a reklam. Protože se nesmí rozčilovat, neboť by jí hrozil smrtelný infarkt, synáček komplikovaně leč zdařile imituje, že se nic nestalo a že východoněmecký bolševik je u moci dál. Nechci vás připravovat o úžasné vtipky a gagy (jeden z nejlepších spočívá v podplacených „pionýrech“ nebo ve „vysvětlení“, proč na protějším domě rozvíjejí obrovský nápis Coca-Cola), natož o rozuzlení, které by nebylo daleko od pravdy, kdyby…
Pokud v oscarovém díle Život je krásný Roberto Benigni před synáčkem tají, že jsou spolu v koncentračním táboře, je to pohádka se vším všudy. Síla komedie Good Bye, Lenin naopak tkví v realistické nápodobě padlých totalitních znaků a předmětů. Není to ovšem žádná série „bavičských“ historek, v podtextu vzlíná smutek a děs z pocitu, v čem (jsme) žili. Film se bravurně přenesl i přes scény, které by z pera Petra Zikmunda v nové televizní Nemocnici asi vyvolávaly smích, jako setkání dcery s emigrovavším otcem v občerstvení Burger King.
Především scénář tohoto snímku by měl přeceněný Petr Jarchovský předložit na FAMU studentům, aby viděli, jak se píše chytrý a zároveň hluboký film o dějinném zvratu. Režisér Becker nepotřeboval obrazově kouzlit (jako zbytečně Jaroslav Brabec ve svém nedělním jinak pozoruhodném televizním filmu PF 77 s Vlastou Chramostovou), o ironický rozměr se dostatečně postaraly dobové dokumentární záběry. Znamenitě mu zahráli hlavní představitelé jako Daniel Brűhl v roli syna, bývalá občanka NDR Katrin Sassová jako matka, a také vycházející hvězdička Čulpan Chamatovová v úloze ruské zdravotní sestřičky Lary (měla hlavní roli v Chudojnazarovově tragikomedii Luna Papa, v Helmerově Tuvalu vytvořila kapitánskou dcerku). Mimochodem, nevtíravou hudbu napsal „améliový“ Yann Tiersen.
Na korespondenci mi dnes pro samé nadšení nevybylo moc místa, takže: ke studiu Charty doporučuji stále nedůvěřivému Johnnymu literaturu, jež je k mání. Pro Michala dvě zprávy: „pantent na rozum“ se píše „patent.“ A Oscary na rozdíl od Zlatých Globů nedělí filmy na „vážné“ a „muzikály“, proto Chicago.Pro pana Chalupu, od února bude rozhlasová Katovna ve 21.10. Po tisící nemíním Emilkovi vysvětlovat, že pojem „objektivní kritika“ je blábol z marxistické estetiky. Děkuji Martinu Časarovi. Good Bye, Hřebejk!
SPECIÁL - články Jana Rejžka na TISCALI