Patříte-li k fanouškům tlustého a cynického kocoura Garfielda, kterého Jim Davis vytvořil před více jak 30 lety, jistě vám neunikly informace o novém – hraném! – filmu, kde se oranžový chlupáč měl objevit. Možná že v mnohém fandovi při zaslechnutí informace o hraném Garfieldovi zatrnulo – vždyť tenhle kocour má tak specifickou podobu a výrazy, že si těžko představit nějakou reálnou kočku, která by je splňovala, případně zde byly obavy z novodobé počítačové animace CGI. A myslím, že právě tyto obavy se naplnily. Ne že by podle kresleného stripu (strip od slova páska – tedy páska tří obrázků v novinách – nikoliv od slova „striptýz“) nevznikly žádné filmové příhody. Ty se však striktně držely klasické animace a také Davisovy předlohy. Ostatně, můžete to brzy posoudit sami, protože právě tyto animované příběhy přicházejí alespoň v USA do prodeje na DVD.
Již úvodní sekvence nás vnese do domácnosti Garfieldova páníčka Jona, a když kamera přes různé artefakty a fotky dojede ke Garfieldovu pelechu, už už se chce zvolat, ale tady přece něco nehraje! A když se pak Garfield jen tak vyhrabe z deky a jde prudit Jona, říká si fanoušek zdrceně, že přece tady na tom místě by Garfield zničil budík a Jona tahal za víčka. Místo toho se nám od začátku vnucuje kocour, který sice má své úchylky a je nenasytný, ale tak, aby to neurazilo americké publikum. Jinými slovy – přesně na tuhle uhlazenost dojel Rowan Atkinson, když pro americké publikum „upravil“ svého cynického Mr. Beana do podoby sice svérázné figurky, která však v poslední chvíli vše zachrání.
Příběh filmu Garfield nemá cenu příliš rozebírat. Jon přivádí do domácnosti druhé zvířátko – psíka Odieho, Garfield na něho žárlí, ale když je Odie unesen bavičem z místní televizní stanice, který z Odieho chce vytřískat prachy tím, že ho naučí tancovat, Garfield cítí výčitky svědomí (sic!) a vydá se milého psíka hledat. A v tom je celý kámen úrazu, o němž jsem se zmínil v předchozím odstavci – ani Garfield, ani Jon, ani Odie se prostě nechovají podle tolik oblíbených stripů. Garfield je v podstatě hodný, laskavý a obětavý kocour, Odie není přiblbý pes, kterému namluvíte i to, že je myš a má se podle toho chovat, a Jon není takový trouba a ztracenec, který si v životě nenajde ženskou (tu pravou hraje Jennifer Love Hewittová).
Evidentně v podobném typu příběhu není o čem hrát – veškeré legrácky, které znáte z komiksu, jsou zde buď vypuštěny, okleštěny nebo upraveny, aby neurazily americké publikum a film mohl získat přístupnost i pro děti. Výchovně-morální prvky v komiksu také nenajdete. Hlavní lidští herci pak jsou v podstatě jen figurkami do počtu, které odříkají potřebnou větu a tím jejich výstup končí. U samotných zvířecích „herců“ je také se nutno zastavit – Odie v originále není jezevčík, Nermal je mourovatý kocourek, zatímco Garfieldova kočičí láska by měla být siamskou kočkou.
Dalo by se polemizovat i o použití hudby, původním Garfieldově hlasu, který namluvil Bill Murray, a konečně i o kvalitě počítačové animace, kdy někdy vyznívá velmi dobře – Garfieldův pochod keříky, aby zamotal psovi dlouhý řetěz, jindy zase neuvěřitelně amatérsky (např. záběry s košíkem v úvodu filmu).
Otázkou zůstává, komu je tedy film určen, protože fandové – o čemž svědčí již množství ohlasů na internetu – nijak nadšeni nejsou a pochybují, že by Jim Davis měl s filmem cokoliv společného (kromě tučného honoráře). Možná pro desetileté americké děti, které ještě hltají Toma a Jerryho, a kterým náhodně poskládaný sled epizod nepřijde nudný.
Jinak ale celý film působí jen jako tahák na peníze – všichni znají Garfielda, všude jsou jeho figurky, na krabičkách od džusu jeho příhody, mává na vás z aut, můžete ho mít ve formě polštáře. Tak proč by si lidé nepřiplatili za dalšího Garfielda navíc?
