Když se před dvěma lety rozhodli hollywoodští filmaři oblíbenou postavu tlustého, líného, žlutého a cynického kocoura z komiksů Jima Davise natočit v hraném filmu, fanoušky poněkud polilo horko. Nějak si nedokázali představit do 3-D animovanou postavičku a živé herce na místech Jona Arbuckla a dalších postav. Jejich tušení se ukázalo oprávněným – první díl vyextrahoval z příjemně a sem tam černě cynického komiksu jen vnější prvky, největší změnu však zaznamenal sám Garfield, který v hraném prostředí není v podstatě ani nijak cynický (aby na film mohly děti), a v podstatě ani líný, protože zachraňuje nenáviděného Oddieho z rukou únosců.
Záchranné choutky Garfielda nepustily ani v druhém pokračování, kde základní herecký kádr zůstal stejný, jen režie se ujal po Peteru Hewittovi jistý Tim Hill, který má dětské filmy v paži (Muppeti ve vesmíru, Velké průšvihy Maxe Kyblíka). Děj je opět velmi prostý, určený pro rodinné návštěvníky kin – Garfield se vydává po vzoru dalších amerických spektáklů do exotické Evropy, kde v Anglii bude zachraňovat lordem Dargisem týraná zvířátka. Podaří se mu to jen díky tomu, že si Garfielda spletou s královskou kočkou, jež je dědicem typického anglického hradu.
Problém s hranými Garfieldy a nyní i s tímto druhým dílem je tedy nasnadě – zatímco komiksové stripy milují převážně dospělí, protože nejde o dětský humor, přesto existuje skupina lidí s rozhodujícím slovem, která vše kreslené pokládá za vhodné pro děti – viz Česká televize, která trvale žije v pevném domnění, že seriál Simpsonovi je pro děti a nasazuje jej podle toho na odpolední časy. Pokud se v prvním dílu daly najít alespoň nějaké stopy původního cynismu a komiksu, v tomto druhém šly zcela stranou a film se dokonale podřídil plánovanému vkusu dětského publika s rodiči. Garfield sice zničí nějaké ty vzácné sochy a válí se nestydatě po královských poduškách, ale v podstatě je jinak hodným kocourkem, který trestá zlé a brání utlačované.
Poučeni Madagskarem, či filmy jako Za plotem nebo Divočina, vhodili do tohoto mišmaše tvůrci hromadu dalších roztomilých „zviřátek“, která také nosí sluneční brýle (srovnej s tučňáky z Madgaskaru), střílí po sobě vajíčka pomocí lžic (viz Za plotem), a když tak se sejdou na lasaňovém pikniku. A kromě Oddieho všechna zvířátka mluví, jak je rovněž v moderních zvířátkových animáčích zvykem.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda funguje příběh alespoň pro malé děti. Nu, jak se to vezme – kdyby se tvůrci nesnažili do filmu sem tam alespoň pro forma zařadit něco z původního Garfielda, myšleno z oněch stripů, a natočili film jen o nějakém neznámém kocourkovi, kterého si omylem v Británii spletou a zamění s královským dědicem (autoři scénáře asi hodně četli Charlese Dickense), pak by bez debat šlo o dětský film jak vyšitý, sem tam dokonce s humornými scénami. Když si však berou jméno Garfield jako rukojmí, pak nelze na film pohlížet bez určitých ohledů.
V původním znění hlas Garfielda namluvil Bill Murray, a i když by jeho hlas ke stripovému Garfieldovi dokonale seděl, k tomuto filmovému se nehodí – i zde je možné vidět onen rozpor mezi předlohou a výsledkem. Nutno se ještě zmínit o animaci – v prvním díle bylo znát, že si na CGI dali záležet a animace vypadala sice negarfieldovsky, ale aspoň na mírné profesionální úrovni. Jako by tento druhý díl vznikal nějak narychlo, protože animace zde patří k nepříliš povedeným, dokonce její zřejmá nekvalita často ruší. Garfieldova pána hraje opět Breckin Meyer, hlavní ženskou roli Jennifer Love Hewittová.
Pokud tedy odhlédnete od nějaké předlohy a Garfielda budete brát jako neznámou podivnou kočku, pak se dětem, kterým to rovněž bude jedno, může snímek líbit – ostatně podobných se natáčí docela hodně, a také bez větších ambicí nebo že by chtěly zasahovat do žebříčků. Tak nějak pobaví, potěší – a zapadnou. Jen komiksový Garfield zůstane.
