Jak animovaná tvorba, tak právě pohádky Jana Wericha patří k šafránu českých luhů a hájů. Kreslené či loutkové celovečerní příběhy mají u nás poněkud smůlu (viz např. nedoceněná Báječná show). Také laskavý – ale i černý – humor Jana Wericha rovněž stěží najde dnes své pokračovatele. I z tohoto pohledu díky za první filmové Fimfárum, jež nabídlo pět pohádek, i za toto druhé, v němž jsou pohádky čtyři (v knižní předloze stále ještě některé zbyly). Tři nové příběhy jsou spíš rozvernější, jeden pak je o něco vážnější, s mírně filozofičtějším přesahem. Tomu odpovídají i zvolené postupy, hudba, práce s obrazem.
Moře, strýčku, proč je slané?
Na úvod nás čeká oddechovější „pověst“ o tom, proč je moře slané, kterou režíroval Jan Balej, podílející se na výtvarné stránce s Alfonsem Mensdorff-Pouillym. Příběh vypráví o dvou bratrech. Jeden je tradičně chudý, druhý bohatý. Když už chudý nemá doma se ženou a sedmi dětmi co jíst, zajde za bohatým pro výslužku, a ten ho s ní pošle k čertu. Naštěstí díky dobré radě od pekla odrodilého čerta chudý dobře vybere odměnu. Mlýnek lidem v městečku pomůže, ale bohatého bratra potrestá. Zajímavé jsou různé přesahy do dnešní doby, parodující jvysedávání dětí u televize, komunistické slogany, odkazy na jiná díla.
Tři sestry a jeden prsten
Druhý příběh režírovala Vlasta Pospíšilová, výtvarníkem byl Petr Poš a animace se ujal David Filcík. Rozverná vyprávěnka (či spíše hříčka) popisuje, co se stane, když se manželky po trhu opijí pivkem. Za pivo utratí peníze, které vydělaly, a teď jim nezbývá, než čekat na zázrak. A skutečně najdou u Božích muk skříňku s prstenem. Jenže rozdělit na tři díly nejde. Nakonec jej má dostat ta, která nejvíce vyvede svého muže. Užijeme si někdy krutých šprýmů; místo bujarého veselí by ony ženy možná potřebovaly na holou, když jim poctivá práce jejich mužů stojí jen za šprýmy. Ale jsem chlap, určitě to vidím zkresleně...
Hrbáči z Damašku
Nejdelší pohádka (scénář, střih a režie Aurel Klimt, výtvarník Martin Velíšek a animace Jan Smrčka a Aurel Klimt) nás zavede do muslimských zemí. Naštěstí v ní nedojde ke karikaturám Mohameda ani Alláha. Tři oškliví bratři kováři řeší po vyhnání z Damašku dilema: když budou stále pospolu, mohou být lidem jen pro smích. Proto se rozhodnou jít každý svou cestou. Nejmladšímu se začne dařit, ale když k němu přispěchají jeho dva bratři, situace se tragikomicky zamotá. Příběh je dosti dlouhý, přesto patří k nejkompaktnějším, i s oním výše uvedeným filozofickým přesahem, jen závěrečné vyznění mohlo být důrazněji podané.
Paleček
Na závěr se objeví oddychový a příjemný příběh, jímž se po skoro dvaceti letech vrací k animovanému filmu Břetislav Pojar. Spolupracoval zde s výtvarníkem Pavlem Koutským. Palečkovy příhody s rodiči, loupežníky, sněžnými obry a králem vedou k tomu, že se z malinkého chlapce stane královský vojenský pozorovatel. V aktuální vsuvce se animované postavičky schovají za oponu poté, co kolem proběhne televizor, jako by chtěly naznačit, že v dnešní době mají odzvoněno. Což by však byl krutý konec pohádky.
Příběhům dominuje suchý, až černý humor, různé narážky a skutečně velice povedená hudba Vladimíra Merty, vycházející ze současné world music s prolínáním českomoravských lidových a folkových žánrů. Respektuje i ducha jednotlivých pohádek; buď svou odlehčeností, či orientální meditativností. V celkovém kontextu jeden z nejlepších současných českých filmů, na němž je ta trocha spěchu s dokončovacími pracemi v drobné míře znát, přesto bychom k němu těžko hledali zajímavější českou konkurenci.