Před filmové kamery vstupovala Ellen Burstynová už jeho výrazná osobnost newyorské divadelní scény na počátku sedmdesátých let. Tehdy čtyřicetiletou zralou ženu obsazovali tvůrci z nastupující generace, jež se překřtila na Nový Hollywood. Hrála ve Friedkinově Vymítači ďábla (1973) i Bogdanovichově Posledním představení (1971), za Scorseseho Alice už tu nebydlí (1974) obdržela Oscara.
Sedmého prosince 1932 se v Detroitu narodila Edna Rae Gilloolyová, vysoká a půvabná dívka, která byla na střední škole roztleskávačkou. Od počátku padesátých let až do jejich druhé třetiny se živila modelingem v Texasu. Vystupovala pod jménem Keri Flynnová jako tanečnice v montrealských a newyorských nočních klubech. Takové byly počátky uznávané dramatické herečky. Na konci padesátých let ji zlákala televize, objevuje se ale hlavně jako „křoví“ v populárních sitcomech typu The Jackie Gleason Show. Malé role postupně obdržela v seriálech snad všech žánrů, vyčnívá mezi nimi úloha lékařky Kate Bartokové v soap-opeře The Doctors (1964-65). Ojedinělou příležitostí u filmu nabídla Minnelliho komedie Sbohem, Charlie (1964). Roku 1957 debutovala na newyorské Broadwayi. Tehdy ještě vystupovala pod pseudonymy Erica Deanová a Ellen McRaeová.
Věhlas si vydobyla až pod svým novým jménem. To získává v polovině šedesátých let po sňatku se svým třetím a posledním manželem, hercem a spisovatelem Neilem Burstynem. Svou divadelní kariéru spojila s Actors Studiem; herectví zde vystudovala a poté sama učila, po smrti Lee Strasberga tu působila jako umělecká ředitelka (funkci sdílela s Alem Pacinem). V roce 1979 v Actors Studiu zrežírovala drama Bunny.
Filmu se Ellen Burstynová intenzivně věnuje od sedmdesátých let. Prvním z mladých tvůrců, který vsadil na její talent, byl Paul Mazursky. V satiře Alex in Wonderland (1970) zosobnila Beth Morrisonovou, manželku nadějného režiséra (Donald Sutherland), těkajícího mezi uměním a komercí. Již od Posledního představení (1971) pak ztělesňuje matky, které těžce nesou zásah do (jimi) zavedeného řádu; v Bodganovichově dramatu představuje někdejší maloměstskou krásku, dnes zastíněnou vlastní dcerou (Cybill Shepherdová). Za svůj výkon získala první oscarovou nominaci. V následující dekádě o zlatou sošku usilovala ještě čtyřikrát. Ve Friedkinově hororu Vymítač ďábla (1973) ji poznáváme coby zoufalou matku, jež bojuje za „návrat“ své malé dcerky (Linda Blairová). V konverzační komedii Příští rok ve stejnou dobu (1978), ztělesnila vdanou ženu, která rok co rok tráví jeden víkend se svým milencem (Alan Alda). Psychologické drama Zmrtvýchvstání (1980) představuje Burstynovou v úloze Edny McCauleyové, jež v sobě po autonehodě odhalí léčitelské schopnosti.
Za oscarovým triumfem ale Burstynová vystoupala jen jedenkrát: ve Scorseseho dramatu Alice už tu nebydlí (1974) podala strhující výkon coby Alie Hyattová, ovdovělá matka, usilující prorazit jako zpěvačka. Její cesta napříč Amerikou ale k vytouženému cíli nevede.
Už v osmdesátých letech Burstynová z filmových pláten výrazně ustoupila. Věnovala se divadlu, stanula v čele hereckých odborů a pečovala o svůj duchovní růst – stává se stoupenkyní sufijského mysticismu. Profesní úspěchy Burstynové z tehdejšího období se pojí s televizí; vedle dramat The People vs. Jean Harris (1981) či Samé lži (1987) překvapila sitcomem The Ellen Burstyn Show (1986-87).
Na prahu šedesátky vstupuje Burstynová mezi protagonistky slzopudných ženských melodramat. V nich pak ztělesňuje buďto matrony, jež na závěr života bilancují a řeší nejednoznačný vztah s dcerou (seriál That’s Life, 200-02; Podivná tajemství, 2002; seriál Big Love, 2006-09) nebo naopak pohádkově vlídné babičky (Zemřít mladý, 1991; Co si ušít do výbavy, 1995; Spitfire Grill, 1996).
Využít jejích hereckých schopností dokázal až Darren Aronofsky v „drogové“ fresce Rekviem za sen (2000). Burstynová zde zastupovala tu konvenčnější část drogově závislých: osamělou Saru Goldfarbovou, jež dožívá ve společnosti televize a diet. Výjimečná role přinesla Burstynové šestou nominaci na Oscara. Do velkých filmů – avšak jen v drobných úlohách – se Burstynová čas od času vrací, hrála v Aronofskyho podobenství Fontána (2006), zosobnila Barbaru Bushovou v životopisném W. (2008). Její výkon v televizním dramatu Paní Harrisová (2005) je nejlepším důkazem, že není malých rolí: mezi kandidátky na cenu Emmy ji zařadilo pouhých 14 sekund, během kterých pronesla dvě věty.
V roce 2007 vydala Burstynová bilanční autobiografii Lessons in Becoming Myself, kde se vypořádává s temnými kapitolami svého života v čele s posledním manželstvím. To se rozpadlo v průběhu sedmdesátých let, když u Burstyna naplno propukla schizofrenie doprovázená záchvaty zuřivosti. Po neúspěšných snahách získat bývalou ženu zpět v roce 1978 spáchal sebevraždu.
