Romskou tematikou se Zdeněk Tyc zabýval již ve Smradech a znovu se k ní vrací. V obou případech se hrdinové příběhů pohybují mimo svou komunitu. Smradi zachycují dvojici romských dětí, adoptovaných bílou rodinou. El Paso si všímá čerstvě ovdovělé Věry, matky sedmi dětí, která je znenadání vydána na pospas městským úředníkům, kteří ji pro nesplacené dluhy vystěhují do nouzového přístřeší, hrozí ji odebrání potomstva.
Etnický původ v tomto případě nehraje roli, symbolizuje každého, kdo je vnímán jako cizorodý prvek, od něhož se lze v nejhorším případě nadít ohrožení. Ztráta bydlení pro neschopnost splácet nájem, pro dluhy, snížená schopnost vyhovět (a zejména porozumět) požadavkům úřadů, neřkuli vyplnit složité dotazníky – to se může týkat každého, kdo se ocitne v sociálním propadu.
Věra (představuje ji Irena Horváthová, zpěvačka kapely Gulo čar) se snaží jednat a své děti vychovávat v souladu s požadavky majoritní společnosti. Vštěpuje jim, že krást se nesmí („el paso“ označuje ve slangu loupež či přepadení), posílá je do školy. Není patrné, že by se kolem jejího bytu kupily odpadky, neřkuli že by po nocích tropila hluk. Takříkajíc „dodržuje pravidla“, ale přesto se stane obětí necitelné byrokracie, zosobněné zástupcem města (Vladimír Javorský) a sociálními pracovnicemi.
Věra má svým způsobem štěstí: její případ se ocitne na stránkách novin, dokonce se jím zabývá ombudsman. Pomoc se jí pokoušejí nabídnout i vstřícní „gádžovští“ jedinci, ať již se jedná o koordinátora Kochtu (David Prachař) nebo advokátku (Linda Rybová), která se ujme celého případu. Zprvu ji vede spíše soucit – na způsob ušlechtilého milodaru – nežli snaha pochopit sociálně vyloučené nešťastníky. V tomto ohledu režisér předkládá idylické, klišovité obrazy, které se opírají o tradice melodramatu o sbližování různorodých civilizačních okruhů (mám na mysli pozvolna překonávanou advokátčinu upjatost).
Nepřekvapí, že se oba obětaví pomocníci sblíží, že muž názorně ukazuje, že k romským dětem se lze přiblížit jedině skrze nezáludnou hravost, jak dokládají opakované výlety stařičkým autem, které se pokaždé zastaví před každým větším kopcem. Jenže náběhy k hravé dovádivosti jsou zhusta křečovité. Není se pak třeba divit, že vizuální složka (kameru vedl Patrik Hoznauer) je popisná, významově sterilní, stejně jako lineárně poskládané obrazy (střih měl na starosti Vladimír Barák). Ani hudební doprovod skvělého romského muzikanta Vojtěcha Lavičky pak nemůže zjednat nápravu.
Tycův obraz úřední zlovůle a neschopnost postižených jí vzdorovat kolísá mezi příklonem k sociologickému průzkumu exotické komunity a věrností dramatu zpola soudnímu. Nejméně ze všeho je vystižen romský způsob života v jeho nepřikrášlené, syrové podobě, s vysvětlením příčin často konfliktního chování a jednání. Dosavadní průhledy – nejen Tycovy, ale třeba také Václavův Marian – se zabývají jen složitým postavením jedinců, zbavených původních rodových vazeb, a tudíž vykořeněných, neschopných se adaptovat na nové podmínky. Bylo by zapotřebí někoho, kdo by se stejnou odvahou jako kdysi Hynek Bočan v Pasťáku ozřejmil fungování do značné míry zprimitivnělého, rozloženého společenství, které se řídí ne vždy přijatelnými zvyklostmi a zásadami.
