Písně legendární šansoniérky Edith Piaf jsou nabité extrémními emocemi, silným patosem a značnou dávkou sentimentu. Přesně takový je i film, který o ní natočil režisér Olivier Dahan. I když po faktografické stránce si stěží může činit nárok na úplnost, nenarazíte v něm na uhlazenou životopisnou nudu. Namísto toho vás vyděsí hororovými obrazy ze zpěvaččina dětství i neméně hrůzného fyzického úpadku ve středním věku. Téměř vás smete intenzitou, s níž jeho hrdinka prožívá krátké okamžiky štěstí.
Po formální stránce se ovšem Edith Piaf od tradičních životopisným filmů zas tak moc neliší (i když režisér Dahan se žánrovému zařazení „životopis“ za každou cenu brání a dává přednost označení „portrét“). Vybočuje pouze tím, že částečně narušuje chronologii a události skládá do jakési pocitové mozaiky – z konce hrdinčiny kariéry přeskakuje na její začátek a podobně. Důležitými milníky, které označují jednotlivá období v životě Edith Piaf, jsou přitom největší hity z jejího repertoáru. Ve filmu zazní skoro všechny, ať už v podání původní interpretky nebo přezpíváné jinou zpěvačkou. První léta pouličního vystupování, než se z Edith Gassion stala „la môme Piaf“, rámují pololidové popěvky o holkách, pasácích a chudobě, hrdinčin vzestup ke slávě provázejí proslulé šansony Milord či Vie en rose, pro chvíle úpadku si tvůrci zvolili temné Padam a asi nikoho nepřekvapí, že pro patetické finále si schovali Je ne regrette rien.
Tím největším trumfem filmu Edith Piaf ovšem nejsou písně, nýbrž představitelka hlavní role Marion Cotillardová. I když je to trumf poněkud dvousečný. Cotillardová – která se mezinárodnímu publiku zviditelnila coby partnerka hlavního hrdiny v hollywoodských filmech Velká ryba a Dobrý ročník – vložila do své postavy neuvěřitelné množství energie a už díky tomu je její výkon tak strhující, že zvěrohodnila i okamžiky, které by jinak patrně působily hodně přepjatě nebo kýčovitě. Velkou část filmu musela navíc odehrát ve velmi komplikovaném make-upu; Edith Piaf sice zemřela v necelých 48 letech, ale její zchátralá tělesná schránka připomínala spíš osmdesátiletou stařenu, zkroucenou revmatickými bolestmi tak, že se téměř nemohla pohybovat.
Marion Cotillardová je skvělá ve scénách, které si žádají silný patos nebo velkou stylizaci. Bohužel ale úplně stejně „tlačí na pilu“ i v okamžicích, kdy toho není zapotřebí. Proto jsou paradoxně nejméně zdařilé scény, kdy hraje mladou Edith – tedy ty, které by pro ni měly být nejsnadnější. I v nich totiž svou hrdinku stále stylizuje do podoby jakéhosi křečovitého klauna, který může opilecky křičet, prát se nebo se hlasitě chechtat, ale ne klidně mluvit nebo se obyčejně usmát. Edith Piaf při svých koncertech proslula tím, že při zpěvu ztuhle stála a doprovodila ho nanejvýš gestem rukou. Cotillardová jako by tuto její ztuhlost přenesla i do zpěvaččina civilního života – dávno předtím, než ji začne pronásledovat revmatismus, se pohybuje podivně trhaně jako dřevěná loutka.
Vedle jejího rozporuplného, ale o to působivějšího výkonu všechny ostatní herecké kreace ve filmu blednou, přesto jich je tam však několik, které stojí za zmínku. Editinu celoživotní přítelkyni, parťačku v pouličních výtržnostech, opatrovnici a samozvanou „sestru“ si zahrála Sylvie Testudová (Strach a chvění). Ve scénách z dětství – které malá Edith strávila v bordelu, provozovaném svou babičkou – vyniká manželka Romana Polanského Emmanuelle Seignerová (Hořký měsíc) v roli pološílené prostitutky Titine, která k opuštěné holčičce zoufale upne veškeré své city. Třebaže Edith Piaf tak vášnivě zpívá o lásce, muži hrají ve filmu mnohem méně významnou úlohu. Ve světě pouliční chudoby, z něhož vzešla, se většina z nich chová k ženám bídácky; ti, s nimiž prožila něco hezkého – jako její první impresário Louis Leplée (Gérard Depardieu) nebo milenec Marcel Cerdan (Jean-Pierre Martins) – obvykle záhy sejdou násilnou smrtí. Ti, kteří ji provázejí až do smrti, jsou zase smířeni se svou bezvýraznou úlohou opatrovatelů geniální, výstřední a mnohdy nesnesitelné umělkyně.
Na úplný konec si Olivier Dahan schovává překvapení v podobě poměrně šokujícího detailu ze životopisu Edith Piaf, který není všeobecně znám. Jeho film by ale mohl oslovit i ty, kteří se nezajímají o život proslulé šansoniérky. Je to totiž především silný příběh k prasknutí nabitý vypjatými emocemi.
