Podvodnické komedie patří k oblíbeným žánrům, i když hlavní hrdinové se pracně získávaného bohatství dočkají málokdy. Nejzdařilejší podvodnické komedie se vyznačovaly tím, že námět i zápletky byly průzračné, ale důmyslně překvapivé, skvostně byly napsány i dialogy. Vypravěčskou atraktivitu zajišťoval též herecký projekv s ironickou nadsázkou, stejně jako režijní promyšlenost. Na tato klasická schémata navazuje nyní americký snímek Dvojí hra režiséra Tonyho Gilroye.
Gildou si napsal i scénář a použil všechny zmíněné náležitosti: oblíbené protagonisty (svůdnicky mužný a sebejistý Clive Owen, potměšile usměvavá Julia Robertsová), detailně promyšlený plán na podraz dvou chamtivých konkurenčních společností, pozvolna odhalovaná překvapení a zvraty. Režisér zvolil až jakousi starosvětskost pozvolného toku vyprávění, zbaveného klipové roztěkanosti, absenci sprostých slov, neřkuli násilí, nanejvýš tu probleskne zpomaleně natočená rvačka. Postavy spoléhají hlavně na svůj důmysl. A Gilroy pak s oblibou diváka mate, jen pozvolna odkrývá skutečné pozadí událostí, které dosud sledoval.
Dvojí hra zohledňuje nejen samotný podraz, složitě rozehraný a ještě složitěji rozplétaný, ale také vztahy mezi oběma hlavními hrdiny. On pracoval pro britskou tajnou službu, ona pro americkou. Ač se do sebe zahleděli a vzpláli nezkrotnou vášní, přesto v nich ustavičně tkví vzájemné podezírání. Tajní milenci, navenek vystupující jako protivníci, totiž opustili své dřívější chlebodárce a nastoupili do znepřátelených firem, aby z nich společnými silami vymámili nejdůvěrnější, dobře zpeněžitelné informace, týkající se v přísném utajení vyvíjené kosmetiky.
Jenže Gilroy se v nostalgickém ohlížení po osvědčených postupech dopustil osudové chyby: špatně odhadl jejich nosnost. Příběhu i jeho ztvárnění schází výrazová elegance i charisma postav. Ústřední představitelé bezbarvě přednášejí naučené repliky, vytrácí se zamyšlení nad jejich „dvojí tváří“ – jedné skutečné a druhé vystavené veřejnosti. Proto zanikne i zábavný postřeh kolegů o hlavním hrdinovi, že většího „vošousta“ ještě nepoznali. Zamilovaná agentka – poté, co si vymění vzájemné lichotky a něžnosti – zas připustí, že je hrozné, aby právě on byl snad jediným mužem, navíc věrným, který jí aspoň trochu rozumí. Další figury (včetně do ješitnosti karikovaných šéfů obou společností – ztělesňují je Tom Wilkinson a Paul Giamatti) odrazují svou přímočarou prostoduchostí.
Více než dvě hodiny trvající snímek trpí zdlouhavým plynutím děje, které spolehlivě pohlcuje každý nápad. Zadrhávající spletitost vyprávění umocňují i četné retrospektivy, osvětlující vývoj událostí. Zpětně poznáváme, co vše předcházelo společnému počínání obou milenců. Ocitáme se na řadě atraktivních, zpravidla luxusních míst, od exotického Dubaje přes Řím a Londýn až k americkým reáliím. Ačkoli kameraman Robert Elswit zavítal do lákavých lokalit, barevně zmatnělý výsledek je zbytečně snobský, nabízí pohled na luxus hotelů, průhledy na velkoměsta i spletitost kanceláří.
Gilroyovo překombinované vyprávění, zdlouhavé a nudící jako zplanělá historka, se stěží vyrovná obdobným žánrovým pokusům z posledních let – mám na mysli zejména cyklus Dannyho parťáků. I tam vystupovala Julia Robertsová, ale už tehdy sotva zaujala přiškrceným komediálním talentem. Clive Owen přešlapuje ve stopách George Clooneye, jenž podvodnickým typům vtiskl nadhled, šarm a osobní kouzlo, což neprůstřelně se tvářícímu Owenovi chybí.