Počítačová trilogie DOOM je – společně s antinacistickou sérií Wolfenstein – nejdůležitější videohrou v žánru akčních stříleček sledovaných z pohledu vlastních očí. Velmi zjednodušeně řečeno v ní hráč prochází se svým virtuálním já trojrozměrným labyrintem chodeb, tunelů a místností a pálí po všem, co se ho pokouší zlikvidovat. Je však možné na základě takové adrenalinové střelnice, která cvičí výhradně hráčův postřeh a přesnou mušku, vytvořit plnohodnotný celovečerní film, který bude divák vnímat pouze pasivně? Vývojáři z id Software, studio Universal a režisér Andrzej Bartkowiak (natočil např. filmy Romeo musí zemřít, Od kolébky do hrobu) se domnívají, že ano, akční film DOOM to ale vyvrací.
Scénář je tak prostinký, že je s podivem, že se tvůrci více nedrželi příběhu počítačové hry, na jejímž comebacku se přiživují. Kdyby spojili animované sekvence ze hry, vznikl by zdařilejší a původnější námět, než je derivát, který se točí kolem biomanipulace a tajemného čtyřiadvacátého chromozómu. Na Marsu v polovině 21. století pracuje vědecký tým na utajených a nekontrolovaných genetických experimentech. Když členové týmu začnou za prapodivných okolností mizet, na rudou planetu je vysláno komando po zuby ozbrojených mariňáků z jednotky Rapid Response Tactical Squad, kteří mají zjistit, co se na odlehlé, v karanténě izolované základně stalo. Nikdo ze žoldáků, kteří se drží jen rozkazů typu „vyhledej a znič“ a „když zaváháš, lidé zemřou“, však netuší, že se ve spletitých, chabě osvětlených koridorech výzkumné stanice ukrývají krvelačná monstra a kosí na potkání vše živé.
Jsou tu dva momenty, které snímek DOOM na několik okamžiků povyšují nad prachmizerný standard filmových verzí počítačových her. Tou první je „marsovská“ variace obvyklého loga studia Universal v úvodu snímku, tou druhou asi pětiminutová sekvence, v níž je veškeré dění snímané – tak jak je pro hry typu first person shooter příznačné – z již zmíněné subjektivní perspektivy. (Diváci z hlavní postavy vidí pouze její namířený, pohupující se kvér, s nímž se plíží podél stěn, vykukuje zpoza rohů, masakruje bestie kolem sebe – a nakonec, v jakémsi pološílenství, vystřelí do vlastního zrcadlového odrazu.) Designérům nelze upřít snahu co nejvěrněji napodobovat výtvarnou stylizaci herní předlohy: film se odehrává v černočerné tmě, lokace konkretizují po písmenech naskakující elektronické titulky, od otevírajících se dveří s důvěrně známými nápisy, logy a numerickými ovladači syčí pára, mariňáci používají povědomé zbraně, jako jsou brokovnice, rotační kulomet, ale i pověstný „Big Fucking Gun“. V duchu počítačové 3D akce se rovněž stupňuje „jakost“ monster, ačkoli se jich ve filmu objeví méně druhů než ve hře: zpočátku členy komanda ohrožují pouze zmutovaní vědci, pekelní démoni ke slovu přijdou až později (z tohoto pohledu je však zklamáním finále, v němž si to mezi sebou hongkongsky rozdávají pouze dva mariňáci). Film není ani tak rouhačský, ani tak krvavý jako počítačová hra – a to i přesto, že se někomu jistě může zdát dostatečně nechutné, když se sličná antropoložka během svých absurdních pavědeckých samomluv přehrabuje ve vyhřezlých vnitřnostech.
To, co činí ze hry DOOM 3 tak vzrušující virtuální zážitek, nejsou ona řeznická jatka, která musí každý podstoupit, ale především hrůzyplná atmosféra. Hráč se pohybuje v temných chodbách, jimiž se nese strašlivý křik obětí monster, která ho děsí více, pokud je nevidí, než když na něho zběsile útočí, neboť v tu chvíli už nemá čas se bát. Tma, hrůza a smrt – to jsou hororové axiomy, jejichž účinnost akcentuje nervní ruchová kulisa i dramatická hudba. Filmová verze hry však pohříchu nic takového neposkytuje: diváci v kině se stávají pouze nečinným pozorovatelem toho, jak je skupina modelových, pubertálně siláckými, velkohubými hláškami sršících zupáckých individuí odstraňována více či méně odpudivými mutanty. Klasická vyřazovačka méně důležitých figurek se však posléze předvídatelně zastavuje u tří „nejdůležitějších“ postav, jimiž jsou fanatický „schwarzeneggerovský“ seržant (The Rock), jeho drsný parťák (Karl Urban) a jeho odcizená sestra-badatelka (Rosamund Pikeová). Jejich charaktery jsou ale zoufalé ploché a jejich představitelé navíc tak křečovitě přehrávají, že i jejich kolegové z jedniček a nul v samotné hře odvádějí věrohodnější herecké výkony.
Filmový DOOM žánrově kříží biotechnologickou sci-fi se zombie hororem a svým rutinním pojetím se až podezřele blíží Cameronovým Vetřelcům zkombinovaným s Residentem Evilem. Osobně mi ale přijde mnohem efektnější, když chroptící zombíky likviduje dlouhonohá zrzka Milla Jovovichová než bezduchá a očima koulející hora svalů přezdívaná The Rock.
Film DOOM - recenze hráčská.
