„My jsme na tom začali pracovat jako první,“ tvrdí režisér Steve „Spaz“ Williams. Snaží se tak ospravedlnit fakt, že výchozí zápletka jeho animovaného filmu Divočina se víc než nápadně podobá loňskému rovněž animovanému hitu z produkce studia DreamWorks, filmu Madagaskar.
V obou případech je totiž hlavním hrdinou lev ze zoo v newyorském Central Parku, ješitný exhibicionista zhýčkaný péčí ošetřovatelů i přízní návštěvníků. Tento miláček davů je spolu se svými zvířecími přáteli, uvyklými na život v civilizaci, znenadání vržen do divoké africké přírody, kde musí čelit drsným podmínkám i vlastním probouzejícím se instinktům. Zní to opravdu jako dokonalé déjà vu.
Jenomže když DreamWorks a Disney dělají totéž, není to ani zdaleka totéž. I když zápletka se podobá Madagaskaru, atmosférou a celkovým zpracováním Divočina připomíná spíš dva nedávné rozpačitě přijaté filmy z disneyovské produkce, U nás na farmě a Strašpytlík. Také tentokrát se Disneyho scenáristé pokusili spojit tradiční a laskavě poučný příběh ve stylu Lvího krále se spoustou excentrických atrakcí, akčních kousků a ulítlých vtípků, které snad mají udělat radost divákům starším deseti let (ve skutečnosti ale spíš jen zmátnou a vyděsí ty mladší).
Ústřední hrdina, lev Samson, si neví rady se synem Ryanem, který – vyrůstaje už od narození v pohodlí newyorské zoo – snad nikdy nedospěje ve správného, silného, mužného lva. Ale Samson má problémy i sám se sebou, jinak by svého synka nemusel balamutit hrdinskými báchorkami o své divoké minulosti. Najít cestu ke svému pravému já i jeden k druhému, to je hlavním smyslem dobrodružství, které prožijí v africké divočině.
Ale tenhle prazákladní příběh se pro tvůrce Divočiny stal jenom hřištěm, na němž se odehraje celá smršť psychedelických eskapád. Zatímco hrdinové Madagaskaru se po vylodění na ostrově setkali s kolonií tančících lemurů, zde sehrává obdobnou roli stádo pakoňů. Nejsou to ale žádní pokojní býložravci; tyhle rohaté obludy totiž touží pozřít kousek lvího masa a stanout tak na samém vrcholu potravního řetězce. K tomu se snaží propracovat s pomocí magických okultních rituálů, při nichž uctívají plyšového medvídka koalu. Stejně jako madagaskarští lemuři se rádi oddávají hromadnému tanci a když se později vzbouří proti svému vůdci, vyčítají mu: „Stejně jsme nikdy neměli rádi tvou choreografii, je jako z osmdesátých let!“
Podobně šílených scén je v Divočině celá přehršel a mnohdy jsou skutečně vtipné. Tvůrci filmu však ve své šílenosti nebyli bohužel důslední a střípky bláznivých nápadů (krokodýli v newyorské kanalizaci, tajní agenti-chameleóni či veverák kočírující ve vzduchu letku divokých kachen) se ve filmu pravidelně střídají s upovídanými scénami, v nichž si otec a syn zdlouhavě a prvoplánově vyříkávají vzájemné vztahy.
Lvi Samson a Ryan ve filmu mají celou smečku zvířecích parťáků, která by si zasloužila trochu zredukovat – na všechny její členy totiž nezbývá čas ani prostor a někteří (především had a žirafa) jsou tam jenom do počtu.
Zatímco scenáristům Divočiny nechyběla odvaha experimentovat, výtvarníci jako by se naopak báli popustit uzdu fantazii a inspirovali se hlavně na pultech hračkářství. Všichni hrdinové včetně Samsona totiž vypadají jako neškodní, zaměnitelní plyšáci bez špetky charismatu. Vizuální podobu postaviček tak nejspíš ocení nejmenší diváci, pro které jsou ale některé akční sekvence příliš silným soustem.
Těžko říci, jakému publiku je Divočina vlastně určena. Máte-li dojem, že tenhle film je vhodným doplňkem na party spojenou s požíváním psychotropních látek, možná nejste daleko od pravdy
