Režisér Neill Blomkamp přichází jako nová hollywoodská naděje pro žánr sci-fi. Před svými třicátými narozeninami stihl několik obdivovaných krátkých snímků a také řadu reklam (ty s roztančenými automobily natočil dávno před Transformery). S Districtem 9 se poprvé pouští na pole celovečerního filmu. Dobrá zpráva: divácké doufání potvrdil. Horší je, že by ke své nápaditosti potřeboval ještě ukázněného scenáristu. Anebo alespoň méně hravého producenta, než je Peter Jackson.
Wikus Van De Merwe (neherec Sharlto Copley) byl uťáputý byrokrat, který dohlížel nad mimozemskou rasou kreveťáků. Je to jen pár hodin, co si ignorantsky zahrával s neznámými technologiemi, jeho tělo se teď mění v jednoho z cizinců. Od té chvíle se Wikus stal pro nadřízené lovnou zvěří. Spojuje v sobě dva zcela rozdílné živočišné druhy, a proto by ho mnohé vlády vyvážily zlatem. Zvrátí včas svou proměnu v nelidské monstrum?
Wikusův neblahý osud se začal naplňovat před dvaceti lety. Tehdy se lidstvo dočkalo odpovědi na otázku, zda je ve Vesmíru samo. Jako první se o tom dozvěděli v Johannesburgu. Nad jihoafrickým velkoměstem se objevilo gigantické vesmírné plavidlo. Blízké setkání třetího druhu ale proběhlo nečekaně: nekonal se útok, nedošlo na přátelskou komunikaci. Když se do lodi odvážil lidský výsadek, nalezl pouze miliony hmyzu podobných tvorů, kteří netuší, jak se svou sofistikovanou technikou nakládat. Ve svém novém domově žijí kreveťáci ve slumech jako tvorové nižší kategorie.
Tak jako spoustě jiných filmů posledních let se ani Districtu 9 se nevyhnula postmodernistická roztěkanost. Mladý režisér našel inspiraci hlavně u tvůrců svého dětství. Dějovou kostru převzal ze snímku Lebkouni (1988), najdeme styčné body i s Cronenbergovou Mouchou (1986). Od Jamese Camerona převzal Blomkamp „mariňácké“ chlapáctví filmů Vetřelci (1986) nebo Propast (1989) – snad i proto chtěl a měl původně režírovat akční velkofilm podle videoherní série Halo.
Blomkamp roku 2009 má ale nejblíž k Paulu Verhoevenovi. Oba mají snahu navléct sociální satiru do hávu béčkového science fiction. I nizozemského veterána urážela nadřazenost mocných (RoboCop, Hvězdná pěchota). Blomkamp je coby Jihoafričan fascinován obdobím rasového apartheidu. Lidstvo nevychází z jeho scénáře vůbec dobře. Špetku osvícenosti neprojeví chudí, kteří kreveťáky buď bezostyšně okrádají, anebo lynčují. Stejně trapně vycházejí ze scénáře slabošští ouřadové, kteří si vylévají frustrace šikanováním ztracených. A nejhorší sbírku charakterů zastupují „elity“, které se nijak neliší od gangu nigerijských hrdlořezů ze slumu. District 9 sice neoplývá kdovíjakým myšlenkovým bohatstvím ani objevným pohledem na společnost, už jenom pokus o stanovisko ho ale povyšuje nad úroveň popkornových podívaných.
Největší zbytečností Blomkampova snímku je pokus navodit náladu (špatné) televizní reportáže. Na stejném principu sice už režisér natočil krátký snímek Alive in Joburg (2005), z něhož vzešel námět Districtu 9. Co fungovalo na ploše šesti minut, se ale pro tentokrát jeví jako luxusem, který zbytečně zpomaluje tempo. Až v momentech, kdy je publicistika nahrazena tradičním akčním thrillerem, rozeběhne se District 9 na plné obrátky.
Naopak nejsilnější zbraní Neilla Blomkampa je práce s vizuálními efekty. (Ne nadarmo u filmu začínal v šestnácti letech v trikové dílně Deadtime). Tak precizní, a tedy přirozené sladění živých herců s počítačovou animací musejí Blomkampovi obdivovat tvůrci mnohonásobně dražších projektů. Souhra animovaných tvorů i ultramoderních technologií v Districtu 9 dávají tušit, že až Blomkamp dostane do rukou vysoký rozpočet, bude se při nejmenším nač koukat.
