Denní hlídka

Denní hlídka (Dněvnoj dozor) Timura Bekmambetova je po všech stránkách VĚTŠÍ, než její předchůdce, kasovní hit Noční hlídka (Nočnoj dozor). Ocení to především právě příznivci prvního dílu. Těm druhým Denní hlídka moc radosti neudělá.

Rovnováha sil Světla a Tmy byla fatálně narušena, když se Jegor (Dmitrij Martynov), syn člena Noční hlídky Antona Goroděckého (Konstantin Chabenskij), přidal k táboru Tmy. Zdá se, že úděl Světa se naplnil. Upíři Tmy jej ovládnou a pohltí. Existuje jenom jedna naděje. Křída osudu, kterou je možné přepisovat historii. Dlouho ji strážili v pevnosti ve středním Íránu, až jí dobyl vojevůdce Tamerlan. Impozantní bitva obstarává velkolepý úvod filmu. Pak se již – podobně jako tomu bylo v Noční hlídce po bitvě ve Francii – přesouváme do Moskvy dnešních dnů. Anton dostává na starost spanilou mladou čarodějnici Svetlanu (Marija Porošina), do níž se hned zamilovává. Jenže brzy je na ulici neznámým upírem napaden člověk a Noční hlídka má plné ruce práce s pátráním. Anton záhy zjistí, že hledaným upírem není nikdo jiný než Jegor a ocitá se v pasti: pomoct Jegorovi, nebo Dobru? A kde vlastně to dobro leží?

Časový zámek snímku tvoří čekání na Jegorovy narozeniny, při nichž se má naplno ukázat síla mladého upíra. Vedle Jegora se má ovšem Velkou brzy stát i Světlana. A svět se bude do temnot poroučet i jen pokud na sebe tihle dva narazí. Hon za křídou je pro Antona jedinou šancí spasit sebe i Svět.

Denní hlídka je dějově hodně provázaná se svou předchůdkyní, a tak se mohou neználci série často ocitnout v chaosu. První polovina plyne až neobvykle hladce. Později již Bekmambetov neudrží koncentraci a všímá si efektních podružností, v nichž se tempo topí jak kotě v kýblu. Je to ke škodě věci, protože jinak je Denní hlídka svou odvahou a nepopiratelně ruským stylem zdařilou konkurencí hollywoodským výpravným podívaným. Díky Antonově dvoření se Světlaně má thrillerový příběh místy až nečekaně komediální nátěr. Anton navíc n mapě sil Dne a Noci rozhodně není nejsilněší figurou, a tak ač vymýšlí rafinované lsti, dostává od nepřátel věčně přes ústa.

Ve všech hlavních rolích se potkáváme s protagonisty Noční hlídky. Chabenskij má na hlavního hrdinu dostatečné charisma a zvládá Antona s velkým nadhledem. Perlou je moment, kdy si s Olgou (Galina Tjunina) vymění těla. Tehdy se blýskne i jinak hodně striktní Tjuninová. Viktor Beržbinckij je jako hlavní zlosyn Zavulon slizký jkao slimáčí stopa, Alexander Meňšov dává Geserovi očekávanou váhu. Na ženské frontě čeří vody Žanna Friske v roli fetišistické Zavulonovy nešťastné manželky Alisy, která obléká obojek ze čtyřpalcovými ostny a tunu plastikových tretek, jak to známe od dívek z japonských filmů.

Efektů je v Denní hlídce pomalu jak v Pánu prstenů. Své hraje bullet-time a zmrzlý čas: Anton proskakuje city-lightem, geniálně padající střep (viz i Noční hlídka). Obří ruské kolo se řítí ulicí, upírka Alisa se efektně prohání po klenuté stěně hotelu Kosmos… Autoři si dali hodně záležet na detonacích, do vzduchu jde Ostankino, kompletní bloky domů a nakonec téměř celá Moskva. Tehdy Bekmambetov navíc nasazuje monochromní filtr a zdařile tak evokuje záběry z druhé světové. Oproti Noční hlídce zmizel okatý product placement. Obrazy jsou orchestrovány s jednoznačným cílem udělat efekt. Kamera Sergeje Trofimova klaustrofobně těká z detailu na detail, aby vzápětí vystřelila z místnosti a skrze strop přes několik pater vzhůru, u střechy vyplašila holuby a zmizela až v hlubině vesmíru. Barvy jsou jasné, obrazu často vévodí jeden odstín. Často je to zelená nebo červená, což ve spolupráci s agresivním střihem ve stylu jízdy bláznivého slalomáře umocňuje nevybíravě úderný dojem z díla.

Hudba se pohybuje od metalu po melancholický akordeon, třešničkou celé produkce je výrazná titulková sekvence.