Uzuk bývá překládán jako Distant, čili „Vzdálený“ a tenhle výraz přesně vystihuje vnitřní rozpoložení hrdinů. Mladý ostýchavý Yusuf přijede do Istanbulu, aby si tu sehnal práci, která u nich na vesnici není. Yusuf sní o práci na lodi. Má za to, že na moři krize nepanuje. O opaku se přesvědčí záhy, ale návrat na vesnici odmítne. Cítí, že tohle je jeho jediná šance. Yusufovu situaci brilantně vystihuje procházka zasněženým parkem, kde všichni okolo mají nějaký cíl, jenom on ne. Přístřeší Yusufovi poskytne starý rodinný známý Mahmut. Mahmut je stárnoucí fotograf, který rezignoval na sny o umělecké tvorbě a už deset let fotí keramické kachle. Prachy to nese, radost ne. Jednou vezme Mahmut Yusufa na focení do hor a ozve se v něm touha vyfotit přírodní scenérii. Zkušeně přečte situaci a mladíkovi vysvětlí odkud a co by vyfotil. Yusuf naléhá, aby fotografii udělali. Mahmut ale stiskne čelisti a raději uteče, než aby oprašoval dávné mety. 
Rozdíl mezi figurami se promítá i do vztahu k ženám. Yusuf nemůže sebrat odvahu, aby oslovil krásnou sousedku, z čehož vyplyne několik roztomilých situací- od společného tichého čekání na domovníka, po sledovačku do parku, kde se k ní vydá až ve chvíli, kdy už je tu zpozdilý milenec. Proutníku Mahmutovi zatím odjíždí asi jediná žena, kterou miluje, do Kanady. Jak se doba Yusufova pobytu v Mahmutově bytě prodlužuje začínají na sebe mít navíc oba solidní ponorku. Mahmut se vyznačuje puntičkářstvím, které Yusufa irituje. Nesplachuje, neuklízí odpadky a kouří, kde nemá.
Přijdou chvíle, kdy je Yusuf na obtíž už jenom tím, že je- v jedné z nejzábavnějších scén filmu se chce Mahmut v klidu dívat na porno, ale to nejdřív musí Yusufa z pokoje nějak vypudit a pak doufat, že se nevrátí. Yusuf nejen, že se vrátí, ale narychlo přepnutý kanál se mu zalíbí. Zůstává pobaveně zírat na obrazovuku, zatímco Mahmut zoufale vzdychá. Pak raději televizi vypíná, „Jde se spát“, přičemž mu tam to porno na moment stejně problikne.S přibývajícím časem se odcizení mění v pravou nenávist. Mahmut postrádá stříbrné hodinky a podezírá Yusufa z krádeže tolik, že mu prohledá věci. Když hodinky najde v krabici s harampádím, nepřizná to.
Právě nenásilně, ale cíleně rozehraný vážný, či komický konflikt, který vrcholí v přirozeném ději a nikoli dialogem, je Ceylanovou nejsilnější stránkou. V Uzaku se vůbec moc nemluví- a čím méně, tím lépe to vypadá. Muzaffer Özdemir dává Mahmutovi výraz vymačkaného ovoce, Yusuf Mehmeta Emina Topraka je zas plný touhy, o které však i on ví, že ji nikdy nevysloví. Umění obou herců, kteří jsou na plátně téměř pořád, se výrazně podílí na pozitivní stránce Uzaku.
Ceylan také skvěle kreslí kulisy- promrzlý, zasněžený a pošmourný Istanbul, Mahmutův byt, kde některé pokoje sálají teplo a jiné koušou zimou… Nekonečně dlouhé záběry kamery, absence hudby a naopak zvýrazněné zvuky a hluky města dávají Uzaku nádherně melancholickou atmosféru. Je až neuvěřitelné, že si to Ceylan všechno sám dokáže ušéfovat.
V pozdější fázi se režisérova pozornost bohužel upře na Mahmutovo rodinné pozadí a jeho nemocnou matku a biják se trošku propadne. Kdyby si podobné vedlejší linky ušetřil, ta hlavní by vyrůstala výš.
