Čokoládový svět Willyho Wonky
Jakmile jsou děti ve Wonkově továrně, přestávají platit dosud známá kritéria. „Děti objeví svět, který je celý z čokolády - řeku, stromy, vodopád, stroje – které mohla vymyslet jen mysl Roalda Dahla. Nyní ještě posílená o Tima Burtona. Je to svět plný fantazie, legrace, je to něco mimořádného a inspirujícího. Ani nevíte, kam se podívat dříve,“ říká Zannuck. Při vytváření „krajiny“ Wonkova světa šli tvůrci přímo ke zdroji – Dahlově obrazotvornosti – a snažili se pokud možno vše převést na plátno. Ať už šlo o televizní místnost nebo tu scéna, v níž veverky louskají oříšky, vždy byla plná chutí a možností.
„Místo toho, abychom přespříliš spoléhali na modré či zelené plátno, jsme se toho co nejvíce pokusili vytvořit přímo na placu,“ vzpomíná režisér. „Herci byli dokonale obklopeni filmovým prostředím. Nebylo však vůbec jednoduché stvořit všechno to, co měl Dahl na mysli. Produkce využila sedmi studií a většinu přilehlých pozemků londýnských Pinewood Studios, jehož součástí jsou i největší studia na světě vyhrazená jen Jamesi Bondovi.“
Supervizor zvláštních efektů Joss Williams, který s Burtonem pracoval i na Ospalé díře, říká: „Když dosáhly postavené kulisy svých mezí, museli jsme využít digitálních technologií. Vše však vznikalo po dohodě s Timem, který nám kreslil to, co potřeboval.“ Otázky svícení a neobyčejně živého prostředí měl na starosti držitel Oscara, kameraman Philippe Rousselot (Teče tudy řeka). „Tim chtěl jasné základní barvy. Tmavé a světlé odrazné plochy a také čirá a barevná světla dělají na čokoládové hnědi pěknou neplechu. Neustále jsme museli přesvěcovat, aby v jednom záběru nebyla čokoládová řeka hnědá a v jiném třeba šedá. Stejné to bylo i u světle zbarvené lodi. Někdy mělo svítit bílé světlo na jedinou věc. Jak však udělat, aby se neodráželo do ostatních barevných kulis?“
Čokoládová řeka
To nejdůležitější, co o ní Tim Burton řekl, bylo, že „má vypadat tak dobře, že má vyzývat k ochutnání. Vlastně nám o nic jiného nešlo, než aby to byla dobrota už na podívání.“ Pro celý tvůrčí tým však vyvstaly problémy se vzhledem, barvou, bezpečností, množstvím, logistikou, dopravou a skladováním. Původní představa, že by hnědá tekutina byla opravdovou čokoládou, které by byla na plac vháněna z velkého tanku, byla rázem odmítnuta. Bylo by totiž třeba, aby celým systémem proudilo asi 40 plných cisteren směsi, kterou by bylo třeba odněkud přivézt. Nakonec se tvůrci rozhodli pro jinou variantu. Směs se začala vyrábět a skladovat přímo na místě. Jenže pro dané množství směsi byly klasické míchačky na beton naprosto nevyhovující. Bylo třeba účinnějšího zařízení, které by bylo schopno najednou namíchat tři až čtyři tuny. To nakonec tvůrci našli v podobě komerčního zařízení na míchání zubní pasty. Celkově produkce vyžadovala asi čtyři milióny litrů tekutiny, z čehož asi jedna pětina padla na vodopád, zbytek na řeku, která byla 55 metrů dlouhá, od osmi do dvanácti metrů široká a v nejhlubším místě měla skoro metr.