Je to jeden ze tří současných filmů o Coco Chanel. Je výsledkem nově objeveného žánru biopic, jakýchsi dramatizovaných životních osudů (rozhodně to nejsou dokumentárně pojaté životopisné filmy).Tenhle se soustředil na dětství, mládí a počátky kariéry Gabrielle Chanelové (Audrey Tautouová), jejíž matka zemřela, otec ji a její sestry opustil, a ona se pak naučila šít v katolickém sirotčinci. Scénář podle knižní předlohy Edmonda Charlese-Rouxa L’Irrégulière: ou Mon itinéraire Chanel napsala režisérka Anne Fontaineová se svou sestrou Camille Fontaineovou a Christopherem Hamptonem.
Film začíná vzpomínkami na dětství, ale rychle se přenese do Gabriellina mládí, krátce před první světovou válkou. Nezačínala jako modistka, ale zpívala v kabaretu. Přezdívka Coco je spojená s písničkou o psíkovi toho jména, který se ztratil u Trocadera. Během angažmá v kabaretu, kde vystupovala se svou sestrou Adrienne (Marie Gillainová), potkala dva muže, kteří jí pomohli v kariéře.
Nejprve se seznámila s bohatým Etiennem Blasanem (Benoît Poelvoorde), a měla s ním poměr. Pomohl jí otevřít její první obchod – s klobouky. Ten ale zkrachoval. Pak měla zároveň ještě „troúhelníkovou“ aféru s neméně bohatým Angličanem Arthurem „Boy“ Capelem (Alessandro Nivola), který jí pomohl otevřít její další obchod. Ve filmu je Capel její životní láskou a jeho ztráta ji natolik zasáhne, že už jí v životě nic nezbývá kromě práce. Děj filmu totiž opatrně skončí dříve, než by se Coco objevila v náručí fašistického důstojníka Hanse Günthera von Dincklage.
Je tu krásná sekvence, kdy Gabrielle pozoruje bohatě oděné dámy; vidíme metry tkanin, klobouky a spoustu detailů. Vše vidíme jejíma očima a zároveň pozorujeme její reakce, když pak experimentuje s odlišným, jí vlastním stylem oblečení. Je možné, že skutečná Coco pohrdala přepychem belle époque, ale spíš si myslím, že na něj reagovala jako žena, která velmi dobře chápala, že milenka narozená v chudobě a bez konexí v této společnosti nikdy nebude přijata jako její rovnocenná členka. Rozdíly, které byly sociálně nepřekročitelné, obešla módním stylem. Film jaksi tiše přehlíží, že Coco chápala základ úspěchu žen – najít muže, který pomůže ženě zajistit existenci. Sex bývá vhodná pomůcka… V roce 1932 Colette popsala Coco coby „…malého černého býčka s despotickým obočím nad očima barvy žuly.“ Audrey Tautouová jistě má a v roli používá onu ocelovou touhou po úspěchu, která byla hnací silou Coco.
Film předvede spoustu klasické i dobové módy, ale přizpůsobivě vůči příběhu: námořnický svetr a ona známá CC kabelka patří dobově jinam. Coco chtěla ženám poskytnout jednodušší oblečení, ale laciné materiály a prostší siluety byly pro ni nutností, neboť neměla vlastní finanční zdroje a řídila se pravidlem maximálního zisku s minimálními náklady. Coco můžeme chápat jako druh moderní ženy, bez skrupulí a s touhu po přepychu. Ale i to je zjednodušená představa…
Film je výtvarně krásný, s dokonalou výpravou, barevný bez lacinosti, role krásně zahrané. Hudba vše s mírou doplňuje. Pokud nebudete příliš dumat nad dobovými reáliemi a budete se jenom dívat, je to velmi příjemná podívaná. Ale byla bych mnohem více potěšena, kdyby šlo o realističtější příběh.
Skutečná Coco celý život utíkala před sestrou Gabriellou, o svém původu a věku bezostyšně lhala. Byla nadaná obchodnice a chápala nutnost reklamy. Nebyla to ona, kdo stvořil Chanel 5, ale Ernest Beaux. Za okupace se pokusila židovskému výrobci parfému Wertheimerovi ukrást jeho továrnu s použitím fašistických arijských zákonů. Hans Günther von Dincklag nebyl jediný mocný fašista, se kterým udržovala styky. Po skončení války ji Francouzi vyhnali. Když se v roce 1956 znovu ukázala na přehlídce, vypískali ji, kolaborace nebyla zapomenuta. Byli to Američané, kdo propadli jejím kabelkám a „malým černým šatům“. Nic z toho neuvidíte ani v tomto filmu, ani v těch ostatních, které o Coco vznikly.
Film nakonec otázku, kdo vlastně byla Gabrielle „Coco“ Chanelová, ponechává bez odpovědi. Mimo zážitku z výborné Audrey Tautouové, která zde nehraje žádnou romantičku, se dozvíme něco málo o Coco coby uměleckém image, ale nic o ženě, která si je stvořila. Ukazovat historické postavy pouze jako hrdiny, i když mají své slabé stránky, není pro filmaře zrovna nejčestnější řešení. I ženy by měly být předvedeny takové, jaké jsou, i s těmi osobními a dobovými omezeními, které je nutí využít své kouzlo k získání finanční nezávislosti. Pokud to chceme jednou změnit…
