Středometrážní dokument Miroslava Janka patří mezi ty, které jsou tím výmluvnější, čím míň toho řeknou explicitně v prvním plánu. Život a vnitřní svět dětí vyrůstajících v dětském domově tu divák během necelé hodiny nazře komplexněji a bezprostředněji, než by se mu to povedlo ze sebeobsáhlejší psychologicko-sociologické publikace.
Janek se v Chačipe víceméně vzdává hodnotícího hlasu: dává jednu z kamer do rukou dětem a nechá je vymýšlet, inscenovat a natáčet scénky či animované sekvence, jež pak výsledný film zahrnuje. Ovšemže tento postup tvoří součást autorského plánu, ale to nestojí v cestě tomu, aby generoval pocit autenticity, samovolnosti a nezprostředkovanosti sdělení. Výpověď není filtrovaná žádnými autorskými komentáři, tvrdými daty ani hlasy odborníků; svět dospělých a vlastně i dospělí sami ve filmu takřka chybějí. Zbývá neředěná dětská optika, a ta je natolik univerzální - protože dětstvím si prošel každý a téměř každý si na ně dokáže vzpomenout - že právě na jejím pozadí nejlépe vynikne, že v životě těchhle dětí je něco zcela špatně.
Dětské vnímání sestává ze základních, neabstrahovaných vjemů. Svět - to jsou pro děti stromy, kameny, nebe, tráva, Slunce, zvířata a jiní lidé. Věci mohou být buď příjemné, nebo nepříjemné. Každý den v sobě skrývá něco nového a často i nějaké tajemství. Dobro a zlo ještě neexistují odděleně a očekávání jsou výhradně pozitivní. Děti zatím neznají mechanismy, které ovlivňují jejich životy, a proto berou všechno jako danost. Do svých her a výstupů zahrnují s naprostou samozřejmostí i věci, jež by podle běžného úsudku lidé jejich věku ještě dávno neměli znát: malí aktéři si tu s dětskou chtivostí nápodoby hrají na manželské hádky, alkoholismus, bezdomovectví, násilí na dětech a další podobné „dospělácké“ projevy, aniž by jim rozuměli a aniž by tušili, že hlavně kvůli nim jsou tam, kde jsou. Zatím si totiž nejsou příliš vědomi skutečnosti, že nevyrůstají jako jiní jejich věku: nemají srovnání, všechno je pro ně nové, a proto nádherné. To jenom nám, kteří už „víme“, jejich naivita připadá krutá, a za krásou jejich očí, tváří, úsměvů i slz vidíme to, co je jednou bude odlišovat od očí, tváří, úsměvů i slz „normálních“ lidí.
Miroslav Janek má zkušenosti jak s nezprostředkovaným zobrazováním světa jako takového (spolupracoval na filmech Godfreye Reggia Powaqqatsi, Naqqoyqatsi a Anima mundi), tak i s nahlížením do subjektivního světa lidí tak či onak odlišných od průměru (například dokument s tematikou nevidomých Nespatřené). I v případě Chačipe našel ideální výrazové prostředky: dětský svět ilustruje mollovou hudbou a obrazy s primální působivostí, jeho vnitřní logiku pak akcentuje pomocí „mimorozumové“ surrealistické poezie a halucinativní noční sekvence. Kombinací s tvorbou malých chovanců tak dosahuje výrazu stojícího na maximálně sensuální zkušenosti, která vytěsňuje racionální složku vnímání. Respektive racionalitu, jak ji známe my, protože v dětském vnímání je „rozumné“ jen to, co je „kýžené“: jedna z dívek například nepochybuje o tom, že ji její matka má ráda, i když už se nepamatuje, kdy ji naposledy přišla navštívit. Nevidí v tom rozpor, natož špatný záměr, protože ten, koho rozumí pojmem "matka", by své dítě přece neopustil, a musí v tom tedy být být zásah nějakých vyšších sil.
Tatáž dívka pak na závěr filmu slibuje, že ona své děti do „děcáku“ nikdy nedá - a kombinace tohoto prohlášení, jejích bezelstných očí a našeho tušení její budoucnosti se stává pointou, která v divákovi zůstává ještě dlouho po skončení této mimořádně sdělné filmové sondy. Možná i jednou provždy.
