Paul Verhoeven si pamatujeme jako tvůrce hollywoodských trháků (Robocop, Total Recall, Základní instinkt). Po letech se vrátil do rodného Nizozemí, aby tam natočil okupační drama Černá kniha, převážně se odehrávající v posledních týdnech nacistické nadvlády. Vypráví o židovské dívce Rachel (Carice van Houten), někdejší zpěvačce, která nejprve po náhodném bombardování přijde o prozatímní úkryt, pak téměř zázrakem unikne z masakru, který nacisté přichystali skupince prchajících Židů. Posléze vstoupí do odbojového hnutí a jako vnadná svůdnice dokonce pronikne k místnímu německému veliteli Ludwigu Müntzemu (Sebastian Koch), pověřena akutním úkolem. Jenže i akce odbojové skupiny narážejí na podivnou smůlu – při pokusu osvobodit vězně jsou téměř všichni postříleni a z prodejnosti je podezírána právě ona.
Paul Verhoeven, jenž se na scénáři podílel společně s Gerardem Soetemanem, se tu potýká s jistou dvojlomností. Snaží se postihnout nejednoznačnost viny a neviny, ať již souvisí s počínáním okupantů nebo odbojářů, počíná si ale dosti schematicky. Přiděluje jednoznačná znaménka lidským povahám. Líčí v až apokalyptickém rozměru nacistickou brutalitu (mlácení bezbranných lidí, bezohledná střelba). Zapojuje všeho schopné obchodníky se smrtí, kteří na utrpení svých bližních ještě vydělávají, ale současně zpochybňuje jednotu a bezproblémovost odboje. I z jejich řad se vynoří všeho schopný zrádce.
Jako nejvíc provokativní, protože ne zcela uspokojivě rozkreslené, bude nejspíš vnímáno počínání hlavní hrdinky, která se odhodlá poskytnout v případě potřeby třeba i své tělo, aby dosáhla stanovených cílů. Postupuje důsledně: nejenže si zesvětlí původně černé vlasy, ale i chlupy v ohanbí. Nepociťuje stud, jako by ztratila poslední zábrany. Rozhodnutí pomstít své nejbližší však pozvolna taje jako sníh na slunci. Tváří v tvář (i nepřátelskému) jedinci se původní odhodlání začíná komplikovat. Zde musím poznamenat, že oproti složitě vrstvené hrdince Kachyňova filmu Kočár do Vídně, která řeší podobné dilema, je Rachel zpodobena téměř bezproblémově.
Německý kapitán, ač zástupce okupační moci, není jednoznačným zosobněním zla. Snad ani nic netuší o zvěrstvech svých podřízených (!); vyklube se z něho oduševnělý, čestný, ba téměř ušlechtilý muž, na sklonku války ochotný hledat východisko ze zbytečného krveprolévání (i proti fanatikům ve vlastních řadách). Není divu, že mezi protagonisty, které navíc spojuje i to, že tragicky přišli o své nejbližší, poznenáhlu vznikne opravdové porozumění a vzájemné zaujetí. Jenže doba, zvláště po skončení války posedlá vyřizováním účtů, něčemu takovému rozhodně nepřeje.
Verhoeven se opírá o sugestivní, sytě inscenované i snímané výjevy (kamera Karl Walter Lindenlaub), které spektakulárně zdůrazňují dějící se hrůzy. Spatříme postřílení převážených Židů i odbojového výsadku nacisty, bujaré večírky na nacistickém velitelství, kde Rachel zpívá. Ale také rozběsněnou lůzu, po válce ponižující lidi obviněné z kolaborace. Celkové pojetí upřednostňuje sytě vybarvené, expresivně inscenované konflikty. Někdy až comicsově dobrodružné zápletky i přímočaré motivace jednání prvoplánovostí zpochybňují dopad přehodnocujících tendencí.
Přesto nalezneme několik pozoruhodných okamžiků, které vypovídají o tehdejších poměrech i mentalitě, o předsudcích i absurdních právních opatřeních. Třeba u křesťanské rodiny, kde se zprvu skrývá, vyslechne dobře míněnou radu: „Kdyby Židé poslouchali Ježíše, neocitli by se v nynější situaci.“ Ještě výmluvnější je zjištění, že vítězné armády i po válce uznávaly rozsudky smrti, které vynesli před koncem války Němci nad vlastní příslušníky. Přesně to se přihodilo i Rachelinu kapitánovi Müntzemu, jenž byl za slova o blížící se porážce Německa odsouzen svými nadřízenými k smrti. (Dlužno dodat, že stejnou situaci zpracovával před bezmála čtyřmi desetiletími film Giuliana Montalda Gott mit uns.) Cenné je upozornění, že největší viníci, pokud byli dostatečně obratní, mohli uniknout zaslouženému trestu. Jeden z podlých nacistických velitelů okamžitě vstoupí do služeb Spojenců, ochoten nabídnout své služby v očekávaném boji proti bolševikům.
Tvůrci zarámovali Černou knihu jako vyprávění hlavní hrdinky, která se odstěhovala do Izraele. Tam se s ní náhodně setká její někdejší kamarádka, též se prostituující u Němců. Včas si našla spásného kanadského ochránce, za něhož se provdala. Rachel však musela projít stěží snesitelným utrpením i rozčarováním, než nalezla svůj klid i novou rodinu.
