Nejsnadnějsí to budou mít ti z vás, kteří znají film Todda Haynese Daleko do nebe. Carol je stylově velmi podobná, ze stejné doby a od stejného režiséra. To znamená, že všichni jsou krásně dobově elegantní, výprava je bezchybná a všichni se většinu času významně koukají na ostatní, zatímco v nich pomalu klíčí cosi zakázaného / zlého / osudového.
Na počátku mají obě ženy své mužské partnery (Carol se rozvádí, Theresa má snoubence) a film je především o jejich vnitřním boji mezi racionálním vztahem k mužům s supervášnivým lesbickým vztahem. Další konflikt pak vyplývá z toho, Carolin manžel se chystá použít její homosexualitu jako argument u soudu, aby ji připravil o péči o jejich dítě. A to je vpodstatě všechno. Dámy prožijí chvíle vášně, ale je jim od začátku jasné, že jejich vztah nemůže mít budoucnost.
Všichni hrají dobře, hezky se na to kouká, hudba slušně imituje Philipa Glasse a má to dvě hodiny, takže je to poněkud ukolébávací.
Pokud se těšíte na nějaké ty obnažené frontaly, tak se dočkáte, ale jenom kvůli nim bych na film nechodil. Připadalo mi, že se dívám na další weinsteinovský precizně vysoustružený film o boji s dobovými předsudky, který existuje především proto, aby dostával ceny na festivalech (i hetero festivalech). Není mi moc jasné, co jsem si z něj měl odnést, kromě poučení "když vám Rooney ukáže prsa, najdete v sobě vnitřní sílu postavit se... všem".
Hodnocení: 70%
