Bodysong se odehrává na tematické linii narození - růst - sex - smrt - násilí - sny. Stavebním materiálem filmu jsou archivní záběry jakéhokoliv původu od klasických děl světové kinematografie (např. Vertovův Muž s kinoaparátem) přes stopáž z dokumentů, televizních zpráv a instruktážních snímků až po homevideo či pornofilmy.
Pestrost použitých zdrojů poněkud sráží způsob jejich montáže. Bodysong se své tematické kostry drží k vlastní škodě příliš rigidně a namísto asociací odvíjejících se od jednotlivým motivů dané schéma vyplňuje mechanicky jako křížovku. To jest: když Pummell vystřílí dostatek záběrů porodních bolestí, následuje stejně vysoká a stejně homogenní kupa poporodní radosti. Když jde o sex, proběhne pásmo od námluvních rituálů a tanců ("vertikální předehra") až po orgasmus. Když se ukáže obezita a nadspotřeba západních národů, automaticky následují záběry podvyživených lidí z třetího světa. A když jde o náboženství, Pummell prostě naskládá za sebe výkladní skříně všech hlavních: rituální ukřižování, které se dodnes praktikuje na Filipínách, pouť do Mekky atd.
I přes tuto strukturální výtku však musíme uznat, že Pummell používá opravdu zajímavý materiál a v zájmu předvedení komplexnosti lidské životní zkušenosti se nebojí ani velmi explicitních záběrů (poprava, orální sex). Bodysong se tak stává působivou podívanou a pro ty, kdo neměli tu čest například se zmíněnou Reggiovou trilogií, může působit bezmála jako zjevení. K silnému zážitku přispívá i hudba od Jonnyho Greenwooda, kytaristy skupiny Radiohead: je služebná, ilustrativní v tom nejlepším slova smyslu ("hříšné" saxofony v sekvenci o sexu, vznešeně tajemné kosmické zvuky při početí), nestrhává pozornost sama na sebe.Bodysong získal cenu za nejlepší britský dokument na festivalu Britského nezávislého filmu a v roce 2003 byl nominován na nejlepší film na MFF v Rotterdamu. K dalším významům a k příběhům skrytým v jeho záběrech vedou oficiální stránky snímku.
