Arsène Lupin - zloděj gentleman, Belphegor - fantom Louvru: v obou případech jde o další verze příběhů, které se točily už v němé éře, a za oběma také stojí režisér Jean-Paul Salomé. Ale zatímco Belphegor se setkal s jednoznačným kritickým odmítnutím, Arsèna Lupina tak paušálně odmítnout nelze. Rozhodně není nezábavný; složitější je říct, co z jeho šarmu bylo stvořeno vědomě a co patří mezi nechtěný humor.
Arsène Lupin je literární postava z pera Maurice Leblanca (1864-1941). Dobrodružné příběhy tohoto zloděje s aristokratickými způsoby začaly vycházet časopisecky v roce 1905, knižně o dva roky později. Leblanc svého (anti?)hrdinu obsadil do dvou desítek svazků; v některých z nich se Lupin setkal se svým protihráčem z druhé strany zákona, Sherlockem Holmesem (později z právních důvodů přejmenovaným na Herlocka Sholmese). Na plátně se Lupin, milovník krásných žen, ochránce slabých a postrach zpupných a bohatých, objevuje nepravidelně už od roku 1909.
Salomé a spoluscenárista Laurent Vachaud do svého filmu semleli celou řadu Lupinových historií; příběh proto s různou mírou koncentrace pokrývá léta 1882 až 1913. Nejdřív budoucího lupiče poznáváme jako klučinu, kterého jeho otec na venkovském zámečku trénuje ve "francouzském boxu". Když Lupina seniora četníci přijedou zatknout jako zloděje, uteče jim. Ještě tu noc pro něj malý Arsène ukradne drahocenný královnin náhrdelník, ale otce na útěku zabije jeden z jeho kompliců. Arsène se dá po otcově vzoru na zlodějské řemeslo; o patnáct let později ho vidíme, jak na luxusním parníku obírá dámy o šperky. Zanedlouho se setká s (relativně) cudnou Clarissou, narazí na royalistické spiknutí a spustí se s tajemnou svůdnicí Josefínou, komtesou z Cagliostra. Všechna tři setkání vedou ke královskému pokladu nedozírné ceny - ale když k němu příběh skrze obligátní sérii indicií dospěje, překotí se setrvačností přes Lupinovy další rodinné osudy až kamsi k pokusu o atentát na arcivévodu Ferdinanda.
Snad je z tohoto shrnutí poznat, že Arsene Lupin - zloděj gentleman dýchá starosvětskou elegancí, secesní idylou francouzské Třetí republiky, předválečnou naivitou Belle Epoque. Taky že když Arsène prchá z akce na parníku, běží akademickým stylem Mirka Dušína z Rychlých šípů. Tento střípek jen podtrhuje chlapeckou rovinu celé téhle dobrodružné vyprávěnky, která zručně kompiluje všechny žánrové atributy od dumasovských intrik přes eskapády Fanfána tulipána až po červenou knihovnu série filmů o Angelice. Kdesi se ukrývají poklady nedozírné ceny, vedou k nim důmyslně ukryté stopy, spiklenci kují pikle, ženy jsou krásné a/nebo proradné, muži chrabří či zkažení a schůzky se dávají pokud možno v osm u majáku.
Výtvarná stránka filmu působí spíše chudým dojmem. Je však přijatelnější, že často připomíná televizní produkci, než kdyby okatě kopírovala současné hollywoodské blockbustery; úplně stačí časté používání zpomaleného pohybu a vrtulníkové polety kolem Etretatské jehly na pobřeží Normandie. Kvality tohoto Arsèna Lupina nespočívají v tom, jak realisticky se podařilo evokovat náměstí Opery ze začátku 20. století, nýbrž v jemném vnitřním humoru a v žánrové soudržnosti celku. A celek většinou drží pohromadě, pomineme-li zbytečný krvavý exces v kavárně a hlavně nastavovaný závěr, ze kterého by se daly natočit dobře dvě další pokračování.
Romain Duris (Exil, Erasmus a spol. aj.) má v titulní roli dostatek šarmu, uvěřitelný svůdnický potenciál a zároveň i kouzlo outsidera. Další postavy po herecké stránce většinou splývají - s parádní výjimkou Kristin Scott Thomasové (Gosford Park, Anglický pacient), která je coby komtesa Josefína stejně odtažitá i živočišná jako v Nezapomenutelném létě Luciana Pintilieho. Jako celek potom Arsene Lupin - zloděj gentleman potěší pochopitelně zejména milovníky historizujících pastišů s doteky brakové literatury a subverzivní sebeironie, jinými slovy kluky jakéhokoliv věku.
