Přímo mezi své dvě slavné sci-fi vložil George Lucas film ze zcela jiného žánru. Hudební retro Americké graffiti se sice neodehrává ani před dávnými časy, v předaleké galaxii jako Hvězdné války, ani v totalitní budoucnosti jako THX 1138, nýbrž ve zcela konkrétním místě v americkém časoprostoru, ale zanechalo v zaoceánské kinematografii stejně výraznou stopu jako oba tyto tituly.
Americké graffiti vzniklo díky nabídce, s níž za začínajícími režiséry přišlo studio Universal. Chtělo zopakovat úspěch nezávisle produkované Bezstarostné jízdy a rozhodlo se investovat do pěti nízkorozpočtových projektů. Každý z nich měl vzniknout za pouhý milión dolarů a studio slíbilo nezasahovat do výroby; vedle Amerického graffiti do pětice patřilo i Formanovo Taking Off. I za těchto na svou dobu velkorysých podmínek Lucas s producenty zápasil (nelíbil se jim titul snímku, nechtělo se jim platit autorská práva za desítky písní) a jen díky podpoře Francise Forda Coppoly film dokončil víceméně po svém. Americké graffiti se stalo po Vymítači ďábla a Podrazu třetím komerčně nejúspěšnějším filmem roku 1973 a natrvalo proniklo do amerického kolektivního povědomí.
Je konec léta 1962 a v kalifornském městečku Modesto se blíží noc, která rozhodne o životech několika tamních teenagerů. Curt (Richard Dreyfuss) a Steve (dnešní režisér Ron Howard) jsou přijatí na univerzity daleko od domova; ráno mají odjet, ale pořád váhají. Curt se během noci seznámí s členy místního gangu a pátrá po tajemné blondýně, Steve řeší vztah s dlouhodobou přítelkyní Laurie. Jejich spolužák Terry díky autu, jež mu Curt svěřil do opatrování, sbalí zřejmě poprvé v životě dívku. O něco starší John se hašteří s třináctiletou cácorou, která mu „přistane“ v autě, a musí obhájit pověst nejrychlejšího řidiče v okolí. Dobový soundtrack k celonočnímu popojíždění po městě dodává rozhlasový DJ Wolfman Jack.
Americké graffiti je do značné míry filmem autobiografickým: Lucas se skutečně narodil v kalifornském Modestu a v roce 1962 mu bylo osmnáct. Ve vlastních vzpomínkách však zachytil svět před Beatles a před Vietnamem, jak se v souvislosti s American Graffiti v USA říkává, jenž v roce 1973 představoval staré dobré časy a pro diváky tudíž ideální cíl nostalgického kinematografického úniku.
Na stejné premise později vznikl muzikál Pomáda, podobné reálie zachycuje například Rebel bez příčiny a mnoho dalších dobových či retro filmů. Ale zatímco drive-in restaurace a kina, dívky ve skládaných sukních, chlapci s načesanými vlasy, posedlost auty hraničící s fetišismem či středoškolské tancovačky jsou pro většinového tuzemského diváka stejně „filmově nereálnou“ záležitostí jako třeba přestřelky v gangsterkách, pro americké publikum představují skrznaskrz skutečnou – jakkoliv historickou – součást jejich žité reality. V českém divákovi tedy Americké graffiti jen těžko vyvolá podobný rozsah asociací jako v jeho americkém protějšku, nicméně i on může ocenit, s jakou bravurou scenárista a režisér Lucas balancuje na tenké hraně mezi věrohodností a idealizováním minulosti. Americké graffiti je bezpochyby nostalgické, ale nikdy ne přehnaně sentimentální nebo naivní. Opojení zašlými časy neustále vyvažují svižně napsané dialogy, komické situace a také jistá neobratnost herců: Lucas často použil první jetí scén, přestože v nich byly přeřeky či jiné chyby.
Vedle soundtracku precizně sestaveného z desítek dobových rock'n'rollových hitů danou epochu spolehlivě evokuje také kamera, jež se soustředí na vytváření obrazu noci ozářené neonovými výbojkami. Hořkosladký pocit z idealizované doby pak jen posilují čtyři textové medailónky věnované dalším osudům hlavních hrdinů, které se objeví před závěrečnými titulky a předjímají brzký konec této ikonické éry.
