Sibiřské pláně zjevně učarovaly českému dokumentaristovi Martinu Ryšavému - Česká televize již odvysílala jeho znalé, zaujaté průhledy Argiš (1995) nebo Sibiř - duše v muzeu (2001). Jeho nejnovější dílo Afoňka už nechce pást soby (2004), s úspěchem uvedené již na loňském jihlavském festivalu. Na rozdíl od jiných tvůrců Ryšavý odmítá vytvářet expresivní, emotivně vypjaté průhledy do zvolené komunity, své pocity se snaží zcela eliminovat. Trpělivě spřádá citlivě vedenou výpověď o svých hrdinech, evenských pastevcích sobů, tráví s nimi dlouhé měsíce, kdy spolu se stády putuje po liduprázdných pastvinách, provází své hrdiny i ve zbídačelých osadách během přezimování. S téměř etnografickým zaujetím nahlíží do všední každodennosti jejich života, pozoruje je při běžných úkonech v jurtě i při ve stepi.
Nechává promlouvat jednotlivé aktéry svého příběhu, kteří se osmělili do kamery promluvit. Titulový Afoňka, ještě mladý muž, se svěřuje se svým duchovním rozpolcením: když pobývá na pastvinách, touží po městě, zatímco v něm se mu okamžitě stýská po volném, neohraničeném prostoru. Jeho stádo ovšem vlastní jakási firma, pro niž pracuje a která všechny živí. Ale zajímavé jsou i výpovědi postarší Marije Sergejevny, která naopak našla v soukromém chování sobů náplň své existence, hrdá na svou naprostou nezávislost. Lze ovšem přepokládat, že ne každý byl ochoten svěřovat se přímo do kamery, třeba Afoňkova rodina tu doslova jen statuje, když Ryšavý snímá jeho ženu či děcka při obvyklých činnostech.
V dokumentu nezazní ani slovo autorského komentáře. Divák si má učinit vlastní úsudek na základě toho, co vidí a slyší. Je jasné, že režiséra přijali Evenkové (respektive Afoňka) mezi sebe. Ponechává verbální ohlasy na natáčení, je dokonce mnohdy vyzýván, aby tu či onu událost zachytil, třeba měření sil mezi urostlými muži. Právě nenucenost záznamu považuji za největší přednost celého filmu.
Divák přitom není rozptylován nějakou krajinomalbou, příroda je převážně sirá, nevlídná, často blátivá a větrná, občasné pohledy na věnce zpola zasněžených hor se mění ve mžitkovou turistickou pohlednici, kterou místní ani v nejmenším nevnímají. Když uprostřed zasmušile zasněžené krajiny uslyšíme, že mrazy mohou klesat i pod minus šedesát stupňů Celsia, ale že žádný nečas nesmí pastevci zabránit, aby svěřoval o svá stáda, nejlépe si uvědomíme náročnost i zodpovědnost této práce.
Často slyšíme režisérův hlas, když klade doplňující otázky nebo když se odkazuje k již dříve probíraným (ale nezaznamenaným) tématům. Jsou to zvídavé postřehy, které nehledají nějaké senzace, ale chtějí se dopátrat maximálního ozřejmení komentovaného problému, jakým třeba je obtížně dostupná lékařské péče. I tak banální komplikace, jakou je zánět slepého střeva, zde může stát život. Unikátní jsou Afoňkovy úvahy o údělu Evenů, kteří již zapomněli svůj jazyk (a neplodná školní výuka stěží něco změní), Afoňka s klidem vysvětluje, že malý národ zákonitě splyne s tím větším, převezme jeho jazyk, aniž by převzal i jeho identitu. Jednacím jazykem je ostatně ruština, Ryšavý se nanejvýš ptá, jak se to či ono řekne evensky - a evenské výrazy zaznívají jako zcela izolované, téměř magické zvuky bez vlastní životaschopnosti. Nepřekvapí jistá odevzdanost, spoléhání na moc uplatňovanou zvenčí - léta sovětského zřízení jsou tu vnímána jako období sice omezených, ale přesto cenných jistot. Vždyť i z kdysi chovaných stád přetrval pouhý zlomek.
Ryšavý nechtěl natočit etnograficky důslednou studii evenských zvyků a obřadů, možná že dávné magické obřady jsou již dávno rozvráceny. Ostatně i Afoňka přiznává, že na dávné pověry nevěří, i když oheň pro jistotu hostí symbolickou obětinou, aby duchové neublížili. Z kontextu lze odečítat, že ateistický komunistický režim násilně zbavil také Evenky jejich duchovní základny, aniž zajistil jinou, i jim vnutil kolektivizované hospodaření, které po pádu mocenského centra podlehlo rozvratu. Ovšem dočkáme se běžných úkonů, jim přihlížejí i malé děti. Každý se od malička musí naučit jezdit na sobu, který se stává zdrojem obživy i dopravním prostředkem (byť snadno unavitelným, jak doplňuje Afoňka).
Kočovní Eveni (ale také Jakuti a další sibiřské národy, dnes již zhusta promíchané) jsou stále úzce spjati se svými stády, o něž se pečlivě starají. I tady se prolínají dávné zvyky s těmi moderními: na jedné straně jsou zvířatům obyčejnou pilkou ořezávána paroží, současně jsou očkována proti parazitům. Eveni se o svá zvířata jistě zodpovědně starají, ale neváhají utratit vzpurné zvíře, které ze stáda utíká. Avšak na sněhu se odehrávající porod mláděte, pro nezasvěceného diváka jistě atraktivní exotikum, dokládá, že sobí populace zůstává v mnohém soběstačná, polodivoká, zvířata musí být v případě potřeby - třeba injekce - povalena na zem a znehybněna.
Ryšavého snímek jistě naplňuje moderní trendy dokumentární tvorby, požadující, aby výpověď promlouvala sama za sebe, aby nebyly zapotřebí žádné vysvětlující komentáře. A sám Ryšavý vystupuje jako pouhý průvodce, který nehodnotí, i když se snaží hodně věcí pochopit a dobrat se jejich podstaty. Myslím, že se mu to zdařilo.
