Zachytit nuance milostného vztahu tak subtilně a přitom syrově, jako se to podařilo Michaelu Winterbottomovi v 9 Songs… to se hned tak nevidí. Neslýchaně otevřené erotické scény a absence běžného děje však tento digitální film se sotva celovečerní stopáží 70 minut pasují mezi filmy, které potěší jen vybrané obecenstvo.
Po skvělém roce 2002, kdy Winterbottom nejprve slavil úspěch s uprchlickou skicou Na tomto světě (In This World) a vzápětí také s hektickou hudební tragikomedii Nonstop párty (24 Hours Party People), přišla léta spojená s experimentováním na téma milostného příběhu. Sci-fi Code 46 nejen názvem připomíná Wong Kar-Waovo 2046, v 9 Songs potom režisér milenecký vztah ohlodal až na sex.
Spojovacím prvkem drtivé většiny Winterbottových filmů je snaha o zachycení autenticity. Ať šlo o paradokumentární drama Vítejte v Sarajevu (Welcome to Sarajevo), mrazivě romantický western The Claim a zmiňované Nonstop párty, či Na tomto světě, divák má pokaždé dojem, že je uprostřed děje. Bezprostřední atmosféra, ruční kamera (Marcel Zyskind) a naturální svícení charakterizují i nejnovější 9 Songs.Matt (Kieran O’Brien) je Londýňan a polárník. Na koncertě kapely Black Rebel Motorcycle Club se seznámí se studující Američankou Lisou (Margo Stilley). V následující scéně se hrdinové milují. Pak jdou na koncert. Pak se milují. Pak jdou na koncert.
Sex, koncert, sex, koncert, sex, koncert. Monotónně, dalo by se říct. Občasné krátké sekvence z Mattovy výpravy do Antarktidy působí jako pohledy na horizont a zasazují schéma do melancholického rámce, jehož hrany jsou asi tak milosrdné a plyšové, jako břity nové žiletky.
Ačkoli hrdinové chodí především na rockové koncerty partiček Franz Ferdinand, The Dandy Warhols, Primal Scream atd., nejvýraznějším momentem je sólové představení pianisty Michaela Nymana, na které paradoxně oproti předchozím dorazí oba hrdinové vykoksovaní (a dají vzpomenout na excentrického Tonyho Wilsona v nezapomenutelném pojetí Stevea Coogana z 24HPP.Nymanova hudba je také pojítkem intimních scén filmu a dává jim nepřehlédnutelnou harmonii a z toho plynoucí krásu. Vůbec nezáleží na tom, že ti dva na scéně nejsou krásné superstars a že se jim potí zadky.
O’Brien se Stilleyovou navíc působí za všech okolností přirozeně a přesvědčivě. Ty drobné hádky nahánějí husí kůži.
Na 9 Songs je pozoruhodné, jak se Winterbottomovi podařilo skloubit dvě atrakce, které obvykle ve filmu působí jednoznačně zpomalujícím dojmem: sex a koncert. Sex tady funguje místo akce a koncert je časem pro vyplavení emocí. Kouzlo 9 Songs spočívá v absenci dramatického příběhu a vývoje figur. Dějem uprázdněný prostor si má divák šanci zaplnit úvahami nad smyslem drobných nuancí v pozicích milenců. Nad směřováním k fetiši a masturbaci (Lisa Matta odmítne, on jde vařit a ona si zapne vibrátor) a zpět. Nad změnou intonace těch pár slov, která mezi sebou hrdinové prohodí. Ne, charaktery se v 9 Songs opravdu nezmění. Vyvíjí se tu ale vztah samotný. Winterbottom jej zaznamenal s podobným citem, jako před lety Gus Van Sant v Gerrym.
Nakonec záleží na vkusu diváka, jestli jej nahá těla urazí, jestli mu to celé přijde jako sebestředná úchylárna… nebo jestli tam najde tlamu naděje a hák stesku… jak momentálně nacházím v Reznorově Right Where It Belongs.
