čekáme na někoho,
kdo odemkne a osvobodí nás.
Kim Ki-dukovo nejnovější drama je Predátor v zenovém rytmu. Extrémně tichá a náročná podívaná, která se ale trpělivým divákům odvěčí fantastickým koncem. Bin-jip je film, na který nelze zapomenout.
Úvahou nad cestě k osobnímu míru, k jisté dokonalosti má 3-Iron velmi blízko staršímu Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro (Bom yeoreum gaeul gyeoul geurigo bom). Bin-jip ale hraje odlišnými kartami: zatímco hrdina v Jaru, létu… se utíkal očistit z nástrah civilizace a města do samoty milosrdné přírody, Bin-jip je naopak výsostně městská záležitost. Zdokonalováním sebe sama zde hrdina spěje ke vztahu, nikoli k samotě. Tae-suk (Hee Jae) je kluk na cestě. Je to nemluvný samotář, který se straní společnosti. Ve vztahu k sobě je ale disciplinovaným a odhodlaným učedníkem, což zpodobňuje jeho záliba v golfu. Podle golfové hole 3 Iron byl ostatně fil pojmenován.
Na masivním stříbrném motocyklu BMW jezdí hrdina městem a na dveře cizích domů rozvěšuje letáčky, na kterých je fotka plného talíře - lákavá nabídka jisté restaurace. Do některých z těch cizích domů pak Tae-suk chodí: když letáček ze dveří nezmizí, bude rodina na dovolené a tehdy se ona prázdná buňka v plástvi města stává hrdinovým útulkem. V bytě Tae-suk nasává energii nájemníků. Fotografuje se před jejich portréty. Tady opraví stereo, tu zas vypere. Udělá si večeři a způsobně po sobě uklidí.Doby tichého vyoeurství a meditace skončí, když v honosné rezidenci hrdinu překvapí nemluvná Sun-hwa (michelangelovsky usměvavá Seung-yeon Lee) při masturbaci.
Sun-hwa má po krk svého manželství s agresivním obchodníkem. Tae-suk jej zpacifikuje několika přesnými údery , sebere 3 Iron, ženu a odjíždí.
Oba hrdinové pak beze slova prožívají Tae-sukův zaběhlý model: vyvěšování letáčků, návštěva cizích bytů… to vše bez jediného slova.Jde přitom o dlouhé pasáže, kde se charaktery sbližují, střetávají i setkávají s okolním světem. A ačkoli Sun-hwanino mlčení zapadá do celkového konceptu jako šém do Golema, prostřední část filmu mi připadá plná manýry a venkoncem k nevydržení.
Hlavní problém vidím právě v těch momentech, kdy režisér vystavuje podobenství střetu s realitou a koncept se stává nepravděpodobným. Když dvojici překvapí navrátivší se nájemníci, nebo když zmlácený Tae-suk potřebuje (podle mě) slovo útěchy či naopak, když on v parku trénuje údery s míčkem přivázaným drátem ke stromu a ona si před něj stoupá, aby trénovat nemohl – i herci sami se tváří, že by nejraději něco řekli.
Myslím, že z prostřední části by se dalo ubrat 15 minut a nikdo by nic nepoznal.
Bin-jip nakonec nabere obrátky, když je Tae-suk uvězněn za domnělou vraždu a začne hrát s brutálním dozorcem schovku. Ačkoli dříve byl schopen vnikat do cizích obydlí nepozorovaně, častokrát byl překvapen, odhalen.Nyní dokáže kopírovat cizí stín. Dokáže se pohybovat tak, že je není možné spatřit. A to potom dokáže uprchnout i z vězení.
A tehdy přichází vzývaný famózní závěr, jehož finále jaksi odhaluje plakát filmu. Jde o brilantní režijní kousek, který právem vzbuzuje úžas porot mezinárodních festivalů (Benátky, Valladolid). A protože na závěru vždycky záleží nejvíc, odchází Kim Ki-Duk (opět) jako vítěz, provázen hromovým „Olé“ a býk, který režiséra 85 minut nemilosrdně tlačil do rohu, leží přišpendlený na dně arény.
Bin-jip vznikal v ohromně rychlém tempu: Kim psal scénář měsíc, 16 dní natáčel a ve střižně byl pouze 10 dní. Po technické stránce je Bin-jip estetická podívaná se zdánlivě jednoduchou, mistrovsky úspornou kamerou.
