Orfeova závěť

Orfeova závěť

Le testament d'Orphée, ou ne me demandez pas pourquoi!
1960, 77 min
dokina.cz 7.4 index
Režie:
Scénář:
Hrají:

Jean Cocteau inscenuje svůj pohřeb, který je ovšem slavností smrti pouze přechodně, spíš je novou příležitostí k dalším, stále vyšším poetickým zkušenostem. Cocteau, jenž se po deseti letech vrátil k orfeovskému tématu, prochází podsvětím kolem vlastních uměleckých výtvorů. Z ironického hlediska zkoumá své staré ideje a vystupuje zde jako organizátor surrealistického příběhu.

Cestovat do jiného světa poezie znamená pro Cocteaua podstupovat opakovanou smrt. Pro cyklus smrtelných metamorfóz si Cocteau v Orfeově závěti půjčuje Dalího slova „fénixologie“ s odkazem na bájného ptáka, který se ustavičně obrozoval z popela. V Orfeově závěti inscenuje básník, proklán Minerviným oštěpem, svůj pohřeb, který je ovšem slavností smrti zase jen přechodně, je novou příležitostí k dalším, snad stále vyšším poetickým zkušenostem. Cocteau, režisér i představitel hlavní role, prochází v Orfeově závěti v podsvětí kolem vlastních uměleckých výtvorů, jako by chtěl uskutečnit starou Platónovu vizi z Obrany Sokratovy. Současně se představuje jako poněkud rozechvělý stařík, zaujatý pánskými múzami, věrný svým starým filmařským postupům, méliesovským trikům, naivním efektům. Je příznačné, jak režisér později zdůvodňoval, proč se po deseti letech vrátil k orfickému tématu: „Byl jsem mnohokrát dotazován mladými přáteli, co se stalo s Cégestem, kterého jsem opustil v zóně…“ Proto také působí Orfeova závěť svobodněji než starší Orfeus; Cocteau je zde více svůj: nezakrývá, že jediným inspirátorem pro něho, zestárlého Orfea, je Cégeste. Vidí v něm sebe, své mládí a pak toho, kdo zná pravidla básnického zásvětí, neboť Cégeste v něm stále žije. Cocteau prožívá v mýtu sérii základních zkušeností, jež se napříč dějinami vracejí v jednotlivých lidských osudech. I to je součástí testamentu. V Orfeově závěti cituje obraz z Delannoyova filmu Věčný návrat, k němuž před lety napsal scénář: pohled na Isoldu, přeplouvající na loďce jezero, doprovází věta: „To je Isolda – je na všech lodích světa a hledá Tristana“. Jinde myšlenku mýtické všeplatnosti obměňuje: „Vždy je tu Oidipus a vždy je tu Orfeus“. Cocteau v naddějinné vizi vyjadřuje, o čem často píše Nietzsche: hrdinové mýtu stejně jako bozi jsou jen vnějším, viditelným vyjádřením vnitřních psychických mocností, dominant duše, v níž stále čekají na své ožití orfickým dotekem.

celý popis

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY