Ze sedmi žáků gymnázia v jednom německém městečku, kteří obdrží vytoužený povolávací rozkaz do tzv. volkssturmu, nevěří v dubnu 1945 v nevyhnutelnou kapitulaci Německa ani jeden. Do obrany mostu (strategicky ovšem zcela bezcenného) vloží veškerou horoucnost svých šestnácti let, romantickou touhu po dobrodružství, oběti a kamarádství - samé krásné věci, jenže už v zárodku (a s vypočítavou důsledností) pervertované vražednou ideologií. Že tento snímek - na rozdíl od tolika jiných údajně klasických filmů - zasáhne dnešního diváka se stejnou silou jako při svém uvedení před 45 lety (katarze závěrečné scény zůstává otřesná v původním slova smyslu), to nelze vysvětlit jindy běžným, dramaturgicky promyšleným dávkováním pacifistické myšlenky, ale jedině Wickiho přirozeným smyslem pro morálku a lidskost - jeho apelativnost není papírová, a žádný z diváků vůči ní proto nemůže zůstat lhostejným.