Horečka - předposlední film Agnieszky Hollandové natočený v Polsku před její emigrací v roce 1981 - vznikala v předvečer zrodu Solidarity, v euforické atmosféře polských událostí po podpisu dohod mezi vládou a stávkovými výbory v srpnu 1980. Je adaptací románu polského autora Andrzeje Struga Historie jedné bomby (1910) a pojednává o událostech spojených s revolučními nepokoji v Rusku v letech 1905-1907. Scenárista Krzysztof Teodor Toeplitz zdůraznil Strugovo relativně šokující a netradiční vykreslení revoluce jako povstání s protiruským akcentem (Strug psal román v pařížské emigraci), což klasické výklady v lidovém Polsku nedovolovaly. Dobová kritika ve filmu také spatřovala odraz režisérčiných zkušeností s revolučními událostmi pražského jara 1968 (Hollandová v té době studovala režii na FAMU). Film - bezprostředně po jeho dokončení - bylo možné interpretovat nejen v univerzálních kategoriích, ale i v kontextu aktuálních politických a sociálních změn, v tomto případě jen zasazených do historických kostýmů a dekorací. Horečka, podobně jako literární předloha, sleduje osudy postav z okruhu bojové organizace Polské socialistické strany (PPS), které přišly s bombou do styku a pro něž se stala osudovou. Propojuje tři plynule navazující příběhy (Útěk, Atentát a Po bouři), jejichž různí hrdinové se na okamžik stali vlastníky bomby a mohli tak ovlivnit chod událostí a dějin. V první části je to odtažitý a bezohledný příslušník PPS Leon (Olgierd Łukaszewicz) a do něho zamilovaná Kama (Barbara Grabowska, která získala Stříbrného medvěda pro nejlepší herečku na MFF Berlín 1981), ve druhé pak naivní proletář Wojtek Kiełza (Adam Ferency) a v poslední zlodějíček a anarchista Gryziak (první zásadnější role Bogusława Lindy). Touha zneškodnit utlačovatele polského národa stojí na počátku složitého procesu demaskování mechanismu různých poloh a vztahů hrdinů vůči revoluci: odvaha se mísí s oportunismem, ušlechtilost s malicherností a nadšení s vypočítavostí. Hrdinové Horečky jsou příliš výrazné individuality, které nedokážou spojit síly k vyplnění společného úkolu, a jejich individuální cesta dominuje nad zájmem společnosti. S nebývalou silou pak Agnieszka Hollandová prezentuje problém konfliktu mezi pravdou ideje a pravdou etiky. Filmový svět, který buduje na plátně, je expresivním mixem malosti, hrdinství a oportunismu. Snímek se ve své době stal jakýmsi varováním, že zázrak revoluce v srpnu 1980 nemusí (a nebude) dlouho trvat. Po porážce Solidarity v roce 1981 se film zákonitě dostal do trezoru.