Pamatujete si na osmdesátá léta? Na zdi školních chodeb opatřené do výšky jednoho metru lesklým nátěrem? Na sběr kaštanů, třídnické hodiny, práce na pozemku a ňadra spolužaček? Pamatujete Kotvalda s Hložkem? Pak si jistě vybavíte film Bota jménem Melichar. Protože, kde mají boty jména, tam je možné všechno, jak říká jeden z hlavních hrdinů filmu, deváťák Radim Dochleba. Radim byl do svého současného působiště, tedy základní školy kdesi na okraji Prahy přeložen z jediného důvodu - devátá třída, do které při svém putování základní školní docházkou dospěl je v obvodě jen jedna.

Jak později vysvětluje své třídní učitelce, rodiče chtěli, aby měl prodloužené dětství (kdo z nás tu větu nikdy neslyšel?). O pár místností vedle nastupuje svoji školní karieru jiný hrdina - malý Honzík, který disponuje vitalitou lokálního uragánu a výřečností a ostříleností starého frontového vojáka. Ve škole se mu celkem líbí, ale jako podvod chápe fakt, že se v ní nesetkal se svým kamarádem Davidem, který musel kvůli datu narození ještě rok zůstat v mateřské školce. Místo s Davidem musí Honzík sdílet lavici s baculatou Janičkou, která neváhá dávat své antipatie najevo.

V jiné třídě se po prázdninách potkává plavovlasá Jolana se svojí pubertální kamarádkou Radkou a obdivuje její nové oblečení - konkrétně italské střevíčky, džínové lacláče a blůzičku značky Nicol. Prostě takový normální den školy. Jenže my nejsme v normální škole, v téhle škole se stříbrné kozačky jmenují Zláté Hromnice a jeden pár bačkor jsou věrozvěstové ze Soluně. A navíc žákům i pedagogům komplikuje výuku příliš experimentální budova nové školy a časté povinné přezouvání. A přitom všem odhalí malý Honzík zloděje svršků a bot, který už tak dlouho trápí celý pedagogický sbor, včetně žáků, kteří se stávají častými obětmi zloděje.