Zloděj životů nastoupí skvělým otvírákem, úvodní náboj rázem zabije podprůměrnou krimirutinou, postupně se vyšplhá do pozice mírně zajímavé hry na kočku a na myš a pak to celé zařízne opravdu hodně špatným dvojtým zvratem z povinnosti. Ach, ty kriminálky! Takových úskalí se v nich skrývá v podobě nejrůznějších klišé – a tak těžké je vymyslet něco, co by divákům, dávno navyklým na řezničinu všeho druhu, aspoň trochu rozproudilo krev! Že se Zloděj životů na klišé napichuje jak opilý zemědělec na vidle nevadí potud, pokud si udržuje stylovou atmosféru a nehraje na diváka habaďůru. Jakmile se ho ale pokusí přechytračit, jde k zemi jak podťatý a ještě se mu cestou všichni vysmějí.

Ten otvírák je jak z jiného filmu: pozvolný a přitom razantní, pohodový a zároveň napínavý. Dva kluci – divný a drsný – se potkají v meziměstském autobuse, pak si pronajmou auto a nakonec ten divný tomu drsnému rozmlátí obličej na kaši. Po rutinních úvodních titulcích (novinové zprávy, detaily úkonů péče o tělo) a skoku o dvacet let dopředu do přítomnosti přijdou na řadu klišé: policajti v Montréalu mají na krku brutální vraždu (ano, obličej na kaši), a ještě k tomu jim s ní má pomáhat nějaká buchta z FBI, což velmi uráží jejich mužskou i národní hrdost. Uzívaně standardní trojka detektivů (kovboj, kliďas, pan serióza) se tedy více či méně ochotně dá dohromady s agentkou Illeanou Scottovou (Angelina Jolieová), specialistkou na profily pachatelů. Illeana vyslechne vynervovaného svědka, galeristu Johna Costu (Ethan Hawke), a dá se do práce (což se manifestuje tím, že si hotelový pokoj polepí fotkami mrtvol). Ukáže se, že podobných vražd jako je ta poslední se za minulé dvě dekády stala celá řada, jakási dáma prohlásí, že na trajektu potkala svého devatenáct let mrtvého syna, Illeana dovodí, co už stejně všichni v sále vědí (vrah krade identity svých obětí), a zbytek je jako opilecké trefování se klíčem do zámku: víte co, víte kam a víte proč a zbývá vám to jenom dotáhnout do konce. Autorům Zloděje životů to právem připadalo málo, a tak přidali pointu toho druhu, že se celou dobu otevíraly nesprávné dveře. Nejlepší tah to rozhodně nebyl.

Když se teď rozpomínám na fabuli tohohle filmu, zjišťuju, že byla velmi chudá a ještě k tomu děravá. Přitom ale vím, že jsem se v druhé třetině nijak zvlášť nenudil, takže v tom musí být nějaký čert. Kam čert nemůže, nastrčí ženskou – a je fakt, že Angelina Jolieová (Lara Croft Tomb Raider, Narušení) coby prací posedlá agentka Scottová dokáže děj filmu úspěšně nahrazovat. Je zábavně klidná a profesionální, občas se pro důkaz ponořenosti do své práce vyspí v hrobu oběti nebo posteli vraha, dění kolem sebe sleduje očima Sherlocka Holmese, těma samýma očima a enigmatickým úsměvem neopomíná sem tam nahodit sexy rezervovaný kukuč atd., což suma sumárum znamená, že z celého kolektivu hraje daleko nejlíp. (S výjimkou epizodní role Geny Rowlands coby vrahovy matky, ale to je přece jenom jiná váhová kategorie.) Co však nedokáže ani Angelina Jolieová, ani fešný Ethan Hawke (Training Day, Gattaca, Před soumrakem), je vytvořit u dvojice vyšetřovatelka-svědek onu pověstnou chemii. Nelze jim to mít za zlé, protože vztah mezi nimi je víceméně jen scenáristická berlička k epilogu, který nikdy neměl spatřit světlo světa. Víte, vrážet těhotné ženské nůžky do břicha jen proto, aby se něco dělo...

A když tedy ke Zloději životů nepatří ani úvod, ani závěr, co zbývá? Ta slušná "vyšetřovací" střední část, v níž je radost pozorovat sličnou agentku v akci. Kameraman Amir M. Mokri svou práci odvádí ve střízlivých barevných odstínech, elitní střihačka Anne V. Coatesová (Lawrence z Arábie! Sloní muž!) své schopnosti podřizuje celku, těch pár bubáků je vcelku nečekaných a hudba čím dál většího rutinéra Philipa Glasse (v poslední době Tajemné okno a Hodiny) neruší. Oběšený plyšák a škrcené figurky ve vrahově doupěti působí skoro roztomile a honička v davu pod ohňostrojem zase efektně. Takže když pak tuhle příjemnou selanku naruší "objev", že Pepa je Franta a naopak, skoro se to člověku nechce brát na vědomí. A taky že je proč.