Režisér Karel Kachyňa na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let znovu zazářil. Lásky mezi kapkami deště v kinech a Zlatí úhoři v televizi nasadily uměleckou laťku hodně vysoko. Zlaté úhoře, které teprve nyní můžeme spatřit i na plátně, natočil podle předlohy Oty Pavla. Podařilo se vyhmátnout jejich osobitost, svérázný humor i poetické nahlížení rybářské vášně. Příběh, v impresivní barevnosti protkaný sluneční září i konejšivou vodní hladinou, zasadil do období zvýšené nacistické rozpínavosti. Kameraman Jan Čuřík vynalézavě, se smyslem pro paradox i protimluv zachytil ono soumračné období konce třicátých let, kdy navzdory prosluněné venkovské idyle narůstají obavy z budoucnosti, stvrzené posléze příchodem německých vojáků.
Nechybějí tu dětští hrdinové v čele s podnikavým i senzitivním Prdelkou. Kachyňa se do jisté míry snaží zprostředkovat dětské vnímání světa, jeho nejrůznější podoby od údivu a nadšení (třeba při chytání ryb) až k hrůze (při zatýkání), které ovšem spadá do počínání dospělých. Rozhodující pozornost upíná Kachyňa právě na ně. Zajímá jej, jak se vyrovnávají s rychle se měnící politickou situací, byť její vliv dopadá většinou zprostředkovaně, jak přijímají pád dosavadních jistot. Jedním z hrdinů je upovídaný pan Popper, obchodní zástupce, druhým rozšafný nemluva Prošek, živící se jako převozník.
Kachyňa vedle sebe postavil dva výrazné hráče. Na jedné straně uvidíme impulsivního Vladimíra Menšíka v roli Poppera, jenž poutá pozornost už všudypřítomnými vodopády slov, chlapíka stále někam vrhaného věčným neklidem, touhou ocitat se uprostřed změn a dění. Menšík se tu vzepjal k okouzlujícím veletočům herecké dynamiky, uchvacuje proměnlivostí, pohyblivostí a impulzivitou, souběžně schopen vniknout do Popperových obav a strachů, zastíraných stále mohutnící výřečností.
S ním kontrastuje navenek zklidnělý, málomluvný Rudolf Hrušínský, jenž nepotřebuje žádné výraznější gesto, aby postihl rozpoložení svého hrdiny. Vystačí si s lakonickými, téměř nevzrušeně pronášenými glosami. Připomínám výjev z hospody, kdy Prošek jakoby mimochodem – avšak s naprostou samozřejmostí v hlase – pronese větu, že by Hitlerovi usekl knírek u samý prdelky. I když pozornost se upírala především na Popperovu postavu (Menšík zde platil za hlavní hvězdu), ani jako partner nějak zaostával. Kde Menšík potřeboval ohňostroj gest, Hrušínský vystačil s lakonickým klidem.
Stačí se zahledět, s jakou prostotou se oddává chytání ryb, jak odpočívá opřen o strom, jen oči mu svítí radostí, když pozoruje dětské uspokojení nad ulovenou rybou. Nezbývá než obdivovat, jak nejvšednější úkony, třeba krmení psa, proměnil v jakýsi posvátný rituál. Hrušínský obdařil Proška ztišenou, mírně mručivou, nevzrušivou mluvou, dokonce poznamenanou dýchavičností. Stěží v něm rozpoznáme byť jen náznak nějakého hrdinství. Ani nijak zvlášť nezdůrazňuje, jak jej pobolívá střepina zaseklá v jeho těle z dob první světové války. Musíme se ale sklonit před samozřejmostí, s jakou pytlačí, aby Popperově rodině chystající se již za okupace na transport do koncentráku, zajistil výživnou stravu.
Projekt Zlatých úhořů se jistě musel přizpůsobit tehdejším požadavkům. Kachyňa jim ovšem neustoupil více, než bylo bezpodmínečně nutné. Takže jistě rádi přehlédneme některá klišé, třeba melodramatický náhled na lidi ocitnuvší se na osudovém rozcestí nebo hudbymilovné německé okupanty, hrnoucí se lovit rybník. K textům Oty Pavla se režisér vrátil o několik let později ještě jednou ve Smrti krásných srnců, kde si charismatického Poppera zahrál Karel Heřmánek.
