Švédský režisér Lasse Hallström opakuje v Americe tatáž schémata: dojemné příběhy o nějak poznamenaných či dokonce rozvrácených mezilidských vztazích končívají výzvou, abychom byli na sebe hodní, abychom si vycházeli vstříc a učili se odpouštět. Vesměs to byla komorně pojednaná dramata: Čokoláda, Pravidla moštárny, Ostrovní zprávy, pokaždé uhlazená zkoumání lidského nitra, vystavená tlaku sebezpytování. Hallström své příběhy halí do nostalgického oparu vize „očima vzpomínek“, ať již vypráví o minulosti vzdálené několik desetiletí nebo o současnosti, jako je tomu v jeho nejnovějším filmu Žít po svém. Nepochybně tak naznačuje odstup, chránící jej před brutálními, citu zbavenými náhledy leckterých „nezávislých“ filmů.
I tentokrát zvolil trudné, bolestné sbližování. U zestárlého rančera Einera (Robert Redford) se po mnoha letech zastaví jeho snacha Jean (Jennifer Lopezová), prchající i s malou dcerkou (Becca Gardnerová) před násilnickým milencem. Einer ji přijme s odmítavými výčitkami, které ani po letech nezeslábly: stále ji považuje za viníka tragického skonu svého syna při autohavárii.
Scenáristé Mark Spragg a Virginia Korus Spraggová příběh rozvrhli do několika souběžně sledovaných motivických okruhů, soustředně se sbližujících až k ústřednímu neuralgickému bodu. Nezastírám, že mnohdy jsou to konstrukce velice přeumělkované či konvenční. Takže nalezneme klasická klišé (jako příchod hrdinčina násilnického milence, rozhodnutého přesvědčit ji o návratu, či naopak její vztah k sympatickému místnímu šerifovi), koketování s ochranou přírody (vypuštění zajatého medvěda, jenž těžce zranil Einarova přítele, zpět do přírody) či bodré průhledy do života malého městečka, kam Einar občas ze své samoty zavítá a v případě potřeby zjedná pořádek.
Ačkoli režisér hodně těží z podmanivých krajinných scenerií (kamera Oliver Stapleton) a jímavého hudebního doprovodu (Deborah Lurieová), rozhodujícím prvkem zůstávají znesváření protagonisté, doplněni v jakési zrcadlové sestavě těžce zraněným Mitchem (Morgan Freeman), o něhož Einar obětavě pečuje. Jen tak mimoděk padne informace, že Mitche tak zle medvěd potrhal jen proto, že Einar byl opilý.
Jednotlivé postavy lze považovat za neměnné stabilní typy, o nichž se nanejvýš dovídáme jen další, skromně rozšiřující údaje. Tak Redfordův Einar je modelován jako do sebe uzavřený nemluva, odměřený, věčně vzpomínající na tragickou událost. Smutek marně zaháněný prací i pitím však jen zavinil, že mu odešla žena, že z dobytka si nakonec ponechal jedinou krávu. Avšak hlavně zvídavá a vstřícná vnučka jej přiměje ke změně postojů.
Jestliže zasmušilého, ale stále podmanivě a mužně hledícího Einara zastihujeme několikrát v nějaké akci, Freemanův Mitch je už zcela zbavený jakéhokoli konfrontačního půdorysu. Freeman vlastně nemá co hrát a navíc mu zjevně chybí Redfordovo charisma, které rádoby škorpivým hlasem sotva nahradí. Dlužno doplnit, že s týmž problémem se potýkají i ostatní herci, vyvázaní z byť minimálního psychologického zázemí. Platí i pro Jennifer Lopezovou, která svou těžce zkoušenou Jean (jen proklamuje, že s dávnou vinou se potýká stále) udržuje v rovině týraného člověka, jenž se snaží dospět ke kýžené emancipaci. Jedině Becca Gardnerová v roli dívenky, která se také zaslouží o sblížení své matky s dědečkem, si uchovává jistou bezprostřednost. Musíme přitom ovšem pominout dosti prvoplánové dialogy, které povětšinou sdělují, jak se která postava cítí a co si myslí.
Hallström se jako obvykle zříká klipového rytmu, volí plavné vyprávění zbavené jakýchkoli skladebných násilností, rád využívá panorámující (někdy i letecké) záběry uzavírané zatmívačkou. Vědomě staromilská vypravěčská struktura má přispět ke klidu, vyrovnanosti a jakési nostalgii. Režisér neváhá začlenit opakující se záběry, dokládající ustálený rytmus Einarovy existence – nejen pravidelné návštěvy synova pomníčku, ale také všední dny na farmě, ať již souvisejí s domácími mazlíčky nebo dojením. Žít po svém zajisté naplňuje znaky melodramatu, ale musím doplnit, že dojemnost nepřesahuje únosnou míru, lze přiznat elegantně vykroužený tvar, jehož zušlechťující, byť přece jen školometský dopad je nesporný.
