Snímek Eriky Hníkové (nar. 1976) Ženy pro měny vznikl jako absolventský film na katedře dokumentární tvorby FAMU. Více než rok po jeho prvním uvedení se dostává do vybraných kin, které umožňují kvalitní DVD projekci.
Film natáčený digitální kamerou zachycuje množství žen, které se tak či onak vymezují vůči současnému ideálu ženského těla. Tématem filmu jsou ty ženy, které podléhají touze po štíhlém a vnadném těle, uvidíme však i dívky z „Anarchofeministické skupiny“, které naopak zaujímají postoj negativní. Ideál hubenosti a vnadnosti je diktován především ženskými časopisy, a tak dostávají prostor také ženy z této oblasti: šéfredaktorka ženského časopisu, ředitelka modelingové agentury i zhmotnění onoho ideálního těla, Dara Rolins. Kritický postoj k obchodu se ženskou krásou je ve filmu přiznán velice záhy. Je-li zmíněn některý z kosmetických prostředků, objeví se na plátně „cedulka“ se jménem a cenou výrobku. Ještě důraznější jsou nápisy v červeném poli, sdělující, kolik v České republice utratíme ročně za kosmetiku, ženské časopisy a podobné zboží. Tato sdělení překryjí téměř celou plochu obrazu na více než deset vteřin, a tak působí zároveň jako předěly.
Film trpí několika nedostatky. Problémem je počet vystupujících žen. Slečna Karolína, která tráví svůj volný čas nakupováním kosmetiky a oblečení v nákupních centrech, paní Eva, která podstupuje plastickou operaci prsou (což se režisérka nebojí velice detailně ukázat a tím odhalit ošklivost zákroku samého i jeho nepovedených výsledků) či studentka Zuzana, která se účastní modelingové soutěže - ty všechny nám jsou představeny během několika prvních minut. Paní Magda, která se pokouší hubnout, však do filmu vstupuje až po čtyřiceti minutách (tedy ve chvíli, kdy je snímek již za polovinou!), čímž ještě více rozmělňuje již tak složitou strukturu. Do pozadí také ustupuje šéfredaktorka Cosmopolitanu či skupina anarchistek. Množství objevujících se postav nedovoluje hlubší a důkladnější prokreslení jednotlivých typů, a tak dokument působí jako sled fragmentů bez hlubší vzájemné souvislosti.
Všechny aktérky jsou sledovány časosběrnou metodou v prostředí, ve kterém se obvykle pohybují (na nákupech, v ateliéru, v jakémsi anarchistickém(?) centru, v obývacím pokoji, v koupelně), což jasně dokresluje danou situaci. O jejich vztazích či životě se však nedozvíme vůbec nic. Dle režisérčiných slov je soustředění na jedinou část života aktérek filmu záměrem, podle mého soudu však zcela nefunkčním. Dokladem může být i jeden ze silných okamžiků filmu (kterých bohužel není mnoho), kdy maminka začínající modelky říká, že snímky její dcery jsou sice pěkné, ale její dcera to na nich „už není“. Je zde sice její tvář, ale výraz patří někomu úplně jinému. Nejsilnější je tedy chvíle, kdy do příběhu promluvila osoba vedlejší, ale pro život dívky určující.
I přes uvedené výhrady jsou však Ženy pro měny vtipným filmem, který je schopen vyvolat diskusi o důležitém společenském tématu, a tak je jeho uvedení v kinech jasně záslužným činem.
Snímek získal cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2003 a na festivalu FAMU cenu Maxima za producentský počin a čestné uznání v kategorii Nejlepší film festivalu.