Film Žena mého muže působí trochu jako hold tradicím francouzské kinematografie. Velkou zásluhu na tom mají jeho hlavní hvězdy, Gérard Depardieu a Fanny Ardantová. Poprvé se společně objevili před kamerou už před pětadvaceti lety, když v dramatu Francoise Truffauta Žena od vedle ztělesnili mileneckou dvojici s tragickým koncem.
Tentokrát si pro změnu zahráli manželský pár, jehož vztah se otřese v základech po odhalení mužovy celkem náhodné a jednorázové nevěry. Manželka zareaguje tak, jak může reagovat manželka jedině ve francouzském filmu: najme prostitutku Marlène (Emmanuelle Béartová), která má coby nevinná studentka Nathalie svádět jejího manžela a posléze dopodrobna vylíčit vše, k čemu mezi nimi dojde.
Žena mého muže se tak nevyhnula snad žádnému klišé, které se nám vybaví pod heslem „francouzské psychologické drama“. Je zde lehce znuděný buržoazní pár středního věku; vztah mezi starším mužem a mladou nezávislou dívkou; letmé pohledy v kavárně; erotika v anonymitě hotelového pokoje; elegantní dáma i ordinérní kráska. A samozřejmě Gérard Depardieu.
Ten ovšem tentokrát stojí spíše v pozadí. Snímek akcentuje druhé dva vrcholy manželského trojúhelníku a zaměřuje se na prapodivný vztah mezi dobře situovanou, ale manželovou nevěrou znejistělou Catherine (Fanny Ardantová) a svobodomyslnou Marlène, která působí dojmem, že prostituci má jako koníčka; přes den totiž pracuje v kadeřnictví. Většinu jejich dialogů představují popisy převážně erotických situací, které Marlène/Nathalie prožívá s Catherininým manželem Bernardem. Postupně je z dívčina vyprávění čím dál zřejmější, že mezi Nathalie a Bernardem už nejde jenom o sex. Zdá se, že Marlène svou „zaměstnavatelku“ dokonce záměrně mučí zdůrazňováním svého emocionálního sblížení s jejím mužem. Catherine si to ovšem beze všeho nechává líbit a dokonce se zdá, že její vztah s dívkou se tím jen utužuje.
Žena mého muže byla natočena už před třemi lety a vzhledem k velkému prostoru, který věnuje hovorům o sexu, se dá zařadit k vlně „art porna“, která kolem roku 2000 obcházela evropskou kinematografií. Tehdy vznikly mistrovské filmy jako Pornografický vztah (1999) a Intimita (2001), zachycující sexuální poměr dvou jinak zcela cizích lidí; ale také prapodivná dílka jako španělské Novo, s hrdinou trpícím ztrátou paměti, či francouzská Žádostivá těla, morbidně kombinující sex a rakovinu. Žena mého duše spadá bohužel spíše do této druhé kategorie. Autentičnosti Pornografického vztahu či Intimity se jí nedaří dosáhnout především proto, že celá její hlavní zápletka působí jako vykonstruovaná smyšlenka, vzdálená skutečnému životu. A to i přesto, že u jejího zrodu stál jako jeden ze scenáristů i autor scénáře Pornografického vztahu Philippe Blasband.
Po vizuální stránce je Žena mého muže pojata velmi střídmě; postavy daleko více mluví než jednají a je především zásluhou hereckých výkonů ústřední trojice, že se z filmu nestala jen jednotvárná televizní přehlídka „mluvících hlav“. Díky hereckému nasazení Fanny Ardantové v roli usedle elegantní Catherine a Emanuelle Béartové coby prvoplánově atraktivní Marlène (obě už se před kamerou setkaly v detektivním muzikálu Francoise Ozona Osm žen) snímek dokáže po celou dobu udržet naši pozornost. Ale přesto si žádná ze tří hlavních postav nedokáže získat sympatie; snad jen Depardieuův Bernard si zaslouží chvilkový soucit jako téměř nevinná oběť ženské konspirace.
Přestože se na plátně celou dobu hovoří o lásce a vášni, z filmu těchto emocí příliš mnoho nevyzařuje. Žena mého muže je daleko spíše chladnou a za vlasy přitaženou studií v podezírání a žárlivosti.
