V krátkém časem přicházejí do českých kin hned dva snímky od Wima Wenderse: pouhý měsíc po premiéře Země hojnosti se jeho příznivci dočkají také road movie Nechoď klepat na dveře se Samem Shepardem a Jessicou Langeovou v hlavních rolích. První snímek přitom podle režisérových slov vznikl – od první verze scénáře až po závěrečnou klapku – během pouhých šesti týdnů z přebytku času a tvůrčí energie při čekání na to, než Nechoď klepat na dveře dostane zelenou.
V Zemi hojnosti se německý tvůrce, žijící nyní ve Spojených státech, snaží po svém reflektovat téma života pod teroristickou hrozbou v USA po útocích z 11. září 2001. Hrdinové jeho snímku však mají do řadových Američanů velmi daleko. Třebaže oba se navzájem velmi liší, jedno mají společné – celý svůj život podřizují službě svému idealistickému přesvědčení. Stárnoucí veterán Paul (John Diehl), který dodnes trpí psychickými následky vietnamské války, žije v zajetí paranoidních představ o všudypřítomných teroristech. Veškerý čas zasvěcuje tomu, že ve své dodávce brázdí Los Angeles a monitoruje cokoli podezřelého – Araby, zapomenuté kufříky, nakupené krabice – v naději, že přispěje k odhalení nebezpečného spiknutí. Jeho dvacetiletá neteř Lana (Michelle Williamsová), která se nedávno vrátila z dlouhodobého pobytu v Africe a na Středním Východě, pro změnu vede téměř klášterní existenci, jen bez řeholního roucha. Přes den rozdává polévku v losangeleském centru pro bezdomovce, po večerech komunikuje výhradně s Bohem a se svým počítačem.
Oba samotáři se více sblíží poté, co se Paul stane svědkem zřejmě náhodné pouliční potyčky, při níž zahyne pákistánský mladík Hassan. Zatímco Lana chce vypátrat rodinu mrtvého a umožnit mu tak důstojný pohřeb, Paul touží rozkrýt za jeho smrtí domnělé teroristické motivy. Společně se proto vydávají za rodinou Hassanových pozůstalých.
Dokud hrdiny sledujeme při jejich každodenních činnostech v Los Angeles, jen stěží se lze s jedním nebo s druhým z nich ztotožnit, protože oba jsou uvízlí ve škatulkách svých protichůdných idejí. (A první polovina dvouhodinového snímku je v důsledku toho dlouhá téměř k nepřečkání.) Teprve když se společně octnou na cestě, mohou jeden druhému vzájemně narušit své skořápky. I když motiv putování s mrtvolou, během něhož si živí vyjasňují své postoje a vztahy, není právě originální (použila ho mimo jiné i Alice Nellis ve svém Výletu), zde se ukázal jako velmi užitečný. Předně dal prostor Wendersovu osobitému stylu, jemuž je nejbližší právě žánr road movie. A navíc napomohl posunout kupředu vývoj zpočátku jednorozměrných postav; zejména Paul dokáže s postupem času nahlédnout pošetilost svého dosavadního počínání a v arabských přistěhovalcích je poprvé schopen vidět také lidské bytosti, ne jenom potencionální atentátníky.
Přes to všechno chybělo jen málo, aby obě hlavní figury zůstaly jen bezkrevnými scenáristickými konstrukcemi. Určitou věrohodnost jim však dodávají neokázalé herecké výkony obou představitelů, Johna Diehla (který zde typově neobyčejně připomíná Billyho Boba Thorntona) a málo známé, ale talentované Michelle Williamsové (S tebou a bez tebe).
Jak je u Wima Wenderse zvykem, atmosféru snímku dotvářejí časté záběry městské i opuštěné krajiny. Znovu a znovu sledujeme večerní či noční panoráma Los Angeles, soumrak na dálnici či neóny motelů, tedy obrazy, které evokují spíš Ameriku ze snů a z plakátů než tu skutečnou a každodenní. Ovzduší teskné nostalgie navozuje i písničkový soundtrack, na němž zaznívají songy Leonarda Cohena (z jeho písně Land of Plenty si Wenders vypůjčil název filmu), Davida Bowieho či kapely Travis.
