Film Wimbledon je další z romantických komedií, na něž se specializuje studio Working Title Films; připomeňme například Čtyři svatby a jeden pohřeb nebo Deník Bridget Jonesové. Vedle typického britského humoru, jenž je s tituly z dílny Working Title už tradičně spjatý, patří mezi lákadla Wimbledonu herecké obsazení (Kirsten Dunstová, Paul Bettany, Sam Neill) a atraktivní prostředí nejslavnějšího tenisového turnaje. Ostatně je to poprvé v historii, kdy se smělo natáčet přímo během jeho konání.
ON je Peter Colt: kdysi se v tenisovém žebříčku vyšvihl až na 11. místo, nyní, těsně před koncem kariéry, se zuby nehty drží na 119. příčce. Dostane šanci naposled nastoupit ve Wimbledonu, ale nikdo od něj už nic nečeká. ONA je Lizzie Bradbury, Američanka na úsvitu jistě veleúspěšné tenisové dráhy, mladá, krásná a drzá. Ti dva se potkají, zamilují se do sebe a skrze úklady osudu a sportovního světa prokličkují až k závěrečnému happyendu.
Průzračnější příběh už romantická komedie snad ani mít nemůže. Sám o sobě by však na celovečerní film nevydal, proto jej scenáristé omotali množstvím vedlejších dějových motivů. I ony jsou bez výjimky sázkami na osvědčené jistoty: náznak milostného trojúhelníku, sportovní rivalita mezi přáteli, lásce nepřející otec, rodiče, kteří si přestávají rozumět, a jako komická třešinka na dortu prostořeký hrdinův bratr. Ani tyto dějové odbočky nemohou skončit jinak než happyendem. Dlouho dopředu se dají odhalit i takové vtípky, jako když se Peter dovolá namísto Lizzie jejímu zamítavému otci. A berličkám typu sentimentálních zvolnění („tady mě táta učil hrát tenis“) nebo používání komety na nočním nebi coby metafory vztahu obou hrdinů (v jeho nejbeznadějnějším momentu kometa zmizí z oblohy) se snad scenáristé musejí učit vyhýbat už v prvních ročnících filmových škol.
I přes všeprostupující předvídatelnost - a určitě zčásti i kvůli ní - však Wimbledon disponuje jakýmsi nakažlivým kouzlem, podobně jako odrhovačka od Groove Armady, znějící pod závěrečnými titulky. Všechno je bezpečně na svých místech a milovník žánru se dočká právě tak masivního happyendu, na jaký se těší. Na ten však dojde po takové dávce britského šarmu, že proti němu víceméně nemůže protestovat ani náročnější divák. Tolika sofistikovaných vtipů je ale na tak divácky vstřícný film skoro škoda.
Vstřícnost k nejširším vrstvám publika Wimbledon vykazuje nejen ve scénáři. Tenisové zápasy, které tu pochopitelně mají daleko menší důležitost než milostná linie, jsou natočené v povědomém stylu reklam na sportovní zboží, čili jako pouhé sestřihy efektních úderů, nezřídka ve zpomalených záběrech. Žádnou osobitostí - v mainstreamovém filmu ostatně nadbytečnou - se nevyznačuje ani rutinní režie britského veterána Richarda Loncraina.
Nadmíru důležité je u podobných snímků obsazení, a v tom měli tvůrci Wimbledonu šťastnou ruku. Paul Bettany (známe ho jako „ochránce“ hlavní hrdinky v Dogville, lodního lékaře z Master & Commander: Odvrácené strany světa nebo fiktivního spolubydlícího z Čisté duše) vyniká hlavně charismatickou sebeironií. Pro Kirsten Dunstovou, která ráda střídá čistokrevně komerční produkce (oba díly Spider-Mana, Úsměv Mony Lisy) s umělecky ambicióznějšími projekty (Věčný svit neposkvrněné mysli, Muž, který zabil) je Wimbledon bezesporu příspěvkem do první, herecky méně náročné kategorie. I zde však mladá hvězda dokazuje, že je jednou z nejvýraznějších hereček své generace.
Wimbledon rozhodně není filmem, bez něhož by se světová kinematografie neobešla, ale jako přiznaně spotřební záležitost svůj účel splňuje bezezbytku. Mladým párům lze z nabídky multiplexů sotva co doporučit vřeleji.
