Reese Witherspoonová získala za snímek Walk the Line Oscara v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli.
Biografii legendy americké country Johnnyho Cashe lze zahrnout do vlny životopisných filmů, která americké kinematografii dominovala v roce 2004. Jakkoliv se totiž Walk The Line „narodilo“ až v roce následujícím, se snímky jako Ray nebo Letec má společného tolik, že můžeme mluvit o podobnosti takřka sourozenecké.
V rámci tohoto přirovnání jsou Walk The Line a Ray vlastně dvojvaječná dvojčata. Podobnosti mezi oběma tituly pocházejí hned ze dvou zdrojů: najdeme je jak ve formální stránce, tak i v životních osudech hudebníků, jež tyhle filmy zachycují. Johnny Cash i Ray Charles v dětství ztratili bratra, což v nich vyvolalo traumatický pocit viny, jenž v dobách počínající slávy otupovali drogami, dokud nedošli vykoupení. Co do formy oba filmy staví na dokonalém splynutí hereckých představitelů s jejich rolemi, na retrospektivním „vypichování“ klíčových momentů v životech i kariérách, na detailní evokaci dobových reálií, strhujících rekonstrukcích živých vystoupení a samozřejmě i na perfektním soundtracku. Walk The Line a Ray se dále shodují i v tom, že mapují pouze ranou fázi uměleckých drah svých hrdinů.
Distributor název Walk The Line rozumně nepřeložil, protože odkazuje na jeden z Cashových největších hitů. Ten těží z umělcovy časté trestanecké tematiky - a právě legendární Cashův koncert ve folsomské věznici z 13. ledna 1968 film z větší části rámuje. Začátek skrz mříže je ideálním vstupem do děje i do cashovské poetiky jak pro hudebníkovy ctitele, tak pro laiky. V dalších dějstvích se však film lomí k obecnostem, popisnosti a banalitě. Ano, peripetie Cashova života se nijak zvlášť nelišily od osudů jiných ikon populární hudby a tím pádem ani od klasického schématu vzestupu a pádu archetypálního hrdiny, ale tím spíš je měl režisér James Mangold nahlédnout z trochu jiného, ozvláštňujícího úhlu.
V první polovině filmu to ještě tak patrné není. Zmíněné vězeňské intro udá náladu, tu nakrátko rozjasní slunce arkansaských plantáží, načež bratrova smrt vrhne stín na zbytek příběhu. Následuje krátká zmínka o Cashově vojenské službě v Německu, první manželství, počáteční pokusy o hudební kariéru včetně výtečné miniatury Sama Phillipse, majitele nahrávacího studia Sun; tyto scény dokáží úvodní etapy hudebníkovy dráhy zhustit do výmluvné zkratky a ve svižném tempu ženou film kupředu. V další části Walk The Line tak úspěšné není: téměř dokumentárním způsobem zaznamenává Cashův průlom ke slávě, ale nedokáže se vyhnout nechtěně parodickým momentům, v nichž se míhají tehdejší hvězdy kalibru Jerryho Lee Lewise nebo Elvise Presleyho. Jistě, Cash s nimi koncertoval, ale pokus zhustit jejich personu do několika vteřin nutně končí karikaturou.
Závěrečná část je pak nejméně uspokojivá. Do značné míry se vzdává muziky a soustředí se na Cashův boj s drogami a alkoholem a na jeho definitivní sblížení s pozdější manželkou June Carter. Tím se dostává do melodramatické tóniny a do kategorie televizních seriálů.
V každém momentu však film zachraňují fantastické herecké výkony hlavních představitelů – Joaquina Phoenixe coby Johnnyho Cashe a Reese Witherspoonové v roli June Carter. Joaquin Phoenix vítězí detaily jako je kamenný pohled či pozdvihnutý horní ret, zatímco Reese Witherspoonová v roli jižanské krásky exceluje jaksi celkově, jako by se pro ni narodila (což je při jejím louisianském původu vlastně pravda). Walk The Line však z průměru vykupují hlavně Cashovy písně – včetně jejich aktualizovaného podání. Narozdíl od soundtracku k Rayovi zde totiž všechny songy nahráli herečtí představitelé. Originály sice nenahradí, ale jako způsob, jak je dostat do 21. století, Walk The Line rozhodně funguje.
