Před třemi lety vstoupil do českých kin režisérský sestřih snímku Vymítač ďábla (1973/2000), jednoho z nejděsivějších hororů ve filmové historii. Režisér William Friedkin v něm se zdrcující sugestivitou zobrazil „plíživou“ transformaci nevinné dvanáctileté dívenky v odporné, ďáblem posedlé monstrum, z jehož pysků se linou obscénnosti nejhrubšího kalibru. Bez ohledu na několik přidaných sekvencí a digitálních triků zůstává syrově úsporná adaptace bestselleru Williama P. Blattyho dodnes šokujícím, pro slabší povahy možná místy až nesnesitelným atakem na divácké emoce. Nikoli kvůli své žaludek obracející naturalističnosti, ale především pro svoji uvěřitelnost. Příběh se odehrává ve Washingtonu v moderní době, v níž medicína pojem „ďábel“ již nahradila termíny paranoia a schizofrenie, vymítání zlých duchů jej ale navrací zpět do jezuitského středověku. Na skvělý film v průběhu let navázala dvě mizerná pokračování i řada povrchních imitací a v letošním roce jej doplnil – hned dvakrát natočený – prequel Vymítač ďábla: Zrození.
Jeho děj původnímu hororu chronologicky předchází. S výjimkou starověkého prologu se odehrává v roce 1949 v Keni a jeho ústředním aktérem je o čtvrt století mladší otec Merrin (Stellan Skarsgård), jehož víra v Boha byla natolik otřesena nacistickým zvěrstvy v Holandsku, že černou sutanu vyměnil za zaprášený archeologický klobouk. Když dostane nabídku od soukromého sběratele, aby se účastnil výzkumu pod nánosem písku odkrytého křesťanského kostela ve východní Africe, netuší, že vstupuje do míst, kam byl po nebeské válce svržen Lucifer...
Do nevlídného, vyšisovaně okrového oparu ponořené obrazy namísto hrůzostrašného psychologického dramatu sklouzávají spíše k démonické mystičnosti, která (zejména ve scénách z interiérů byzantského kostela) místy vyznívá jako vážně myšlené eskapády Indiana Jonese nebo Lary Croftové.
Ostatně již stylizace asketického otce Merrina do podoby neholeného, opíjejícího, věčně zamračeného archeologa působí, jako by tato postava vypadla ze zcela jiného filmu. A to navzdory tomu, že se již v originálním hororu hovoří o Merrinových zkušenostech s vymítáním ďábla během jeho pobytu v Africe, že jej připomíná několik doslovných odkazů a že Stellan Skarsgård je jako o pětadvacet let mladší „klon“ Maxe von Sydowa vcelku přesvědčivý.
Zakotvení příběhu do doby po druhé světové válce samo o sobě nabízelo možnost objevovat paralely mezi okultními silami a nacistickou zvůlí (pozvolna poodkrývanou během traumatizujících vzpomínek otce Merrina, jehož Němci postavili před jakousi „Sophiinu volbu“), tvůrci však v tomto směru nejsou důslední. Přestože hákový kříž představuje nezhojitelné stigma hned pro tři postavy v příběhu, včetně živočišně smyslné lékařky Sarah (Izabella Scorupcoová), nemá tato skutečnost zásadnější význam než masakry, které se na místě „původu mocného zla“ odehrály v dobách byzantského císaře Justiniána a jež se cyklicky zopakují i v případě krvavé řeže britských vojáků a turkanských domorodců.
Snímek Vymítač ďábla: Zrození není zasazen jen do jiné doby, ale i do jiného žánru. Tvůrci využívají důvěrně známých jmen, rekvizit i situací (ve filmu nechybějí vibrující postele, ani – v mnohem menší míře – oplzlé výkřiky, kvůli nimž byl Friedkinův horor označen za „teologickou pornografii“), nejsou ale s to vytvořit nosný a skutečně hrůzný příběh. Režisér Renny Harlin, jenž nikoli poprvé navazuje na úspěšný film jiného tvůrce (Noční můra v Elm Street IV., či Smrtonosná past 2), aranžuje pár vcelku uhrančivých momentů (viz zmíněný byzantský úvod snímku vrcholící záběrem na poušť s tisícovkami hlavou dolů ukřižovaných mužů). Děsivost svému filmu ale dodává jen akustickými „lekačkami“ (do hrobového ticha se náhle rozeřve rádio), anebo explicitními nechutnostmi (mrtvé novorozeně prolezlé červy, dítě roztrhané šelmami a další lahůdky).
Tušený dramatický potenciál příběhu nedevalvují jen gejzíry stříkající krve, ale i „nezbytné“ digitální triky podřadné úrovně, které snímek posouvají spíše směrem k exotickému dobrodružství typu Mumie. Počítačem nemotorně rozhýbané digitální hyeny se svítícíma očima, či ďábel hopkající ve své typické masce při exorcistickém rituálu po zdech jako Kočičí žena, v sobě nemají ani zlomek mučivého děsu, jaký v Friedkinově snímku vyvolávalo třeba „jen“ zobrazení spinální punkce. Údajně však právě tyto krvavé strašáky chyběly v původní verzi snímku Vymítač ďábla: Zrození, kterou natočil režisér Paul Schrader jako psychologické drama, ale kterou studio Warner Bros. vymítilo ze své distribuce.
