Uplynulo již třicet jedna let od té doby, kdy snímek Vymítač ďábla dokázal vyděsit celou jednu generaci diváků a zároveň obnovil postavení hororu jako plnohodnotného žánru poté, co získal deset oscarových nominací včetně kategorie nejlepší film. V pozdějších letech vznikly dva snímky navazující na brilantní dílo režiséra Williama Friedkina adaptující hrůzostrašný román Williama Petera Blattyho o dvanáctileté dívce posedlé ďáblem. Oba tituly skončily velkým zklamáním, to ale producenty neodradilo od dalšího pokusu. Ve snahách o uvedení dalšího dílu jim nezabránila ani hotová verze snímku Vymítač ďábla: Zrození od režiséra Paula Schradera, která skončila téměř celá na podlaze střižny. Studio najalo Rennyho Harlina, aby natočil novou podobu filmu.
Schraderovu snímku patrně chyběly potoky krve, Harlinův Vymítač ďábla: Zrození sice tuto rekvizitu využívá ve značné míře, nikoliv však přehnaně. Co však snímek postrádá především, je kloudný příběh. Jedním z nejděsivějších prvků na původním Vymítači ďábla bylo využití uvěřitelných postav v každodenní realitě, tedy složek, které jsou vždy mnohem strašidelnější než hororový příběh zasazený do zcela imaginárního světa plného charakterů, se kterými se nelze ztotožnit.
Ačkoli je hrdinou Vymítače ďábla: Zrození stejně jako v případě prvního dílu otce Lancastera Merrina (Stellan Skarsgård v úloze, která proslavila Maxe von Sydowa), příběh je zasazen do odlehlé pouštní oblasti Afriky. To (společně s motivem archeologie) přímo nutí ke srovnání s dobrodružným snímkem Mumie (1999). Vymítač ďábla: Zrození má navíc i svým fantazijním pojetím hororu blíže právě k Mumii režiséra Sommerse než k původnímu Vymítači ďábla.
S Merrinem se poprvé setkáváme jako s archeologem (nikoli nepodobným Indiana Jonesovi) v Káhiře roku 1949. Setkání s nacistickou krutostí ho přimělo zapřít víru, navíc je Merrin pronásledován živými vzpomínkami na válečná běsnění. Brzy je přizván k objevu starověké relikvie z právě objeveného byzantského kostela v keňské Turkaně. Fakt, že měl být kostel postaven tisíc let předtím, než křesťanství zavítalo do této oblasti, je pouze jedna z mnoha záhad obklopujících tento chrám. V okamžiku, kdy Merrin přijíždí, setkává se s domorodci vystrašenými z nálezu zbytků kostela. Vykopávky jim totiž zatím přinesly pouze smrtící útrapy a nemoci.
Merrinovi v jeho snahách odhalit zdroj údajné kletby visící nad kostelem pomáhá krásná doktorka (Isabella Scorupcová), vatikánský kněz otec Francis (James D'Arcy) a mladý chlapec Joseph (Remy Sweeney). Následující scény filmu obsahují spoustu těžkopádného symbolismu, temných zákoutí, vrzajících dveří a strašidelné hudby. Tedy typické spektrum triků, na jejichž účinek tvůrci spoléhají, pokud příběh samotný děsit diváky nesvede.
Merrin má nepochybně potenciál být záhadnou a zajímavou postavou, navíc je jeho představitel Stellan Skarsgård fascinující herec, tento strnulý příběh však ani přítomnost herce takového kalibru nezachrání. Kameraman Vittorio Storaro dělá vše pro to, aby filmu dodal styl, avšak tyto snahy nemohou zabránit tomu, aby snímek diváka spíše vyvolává smích než hrůzu. Tradiční vizuální efekty původního Vymítače ďábla stále působí účelněji než vyspělá počítačová animace použitá v tomto snímku (obzvláště v případě scény s hyenami).
Jestliže film dosáhne něčeho dalšího, než že poskytne fanouškům tradičních hororů dvě hodiny marného čekání na strašidelnou scénu, pak jedině toho, že se stane poslední epizodou této hororové série. V takovém případě by měl být film přejmenován na Vymítače ďábla: Úmrtí…
