Pojem „laskavý český humor“ se v posledních letech stal poněkud zprofanovaným, zvláště v souvislosti s kinematografií. Nový film otce a syna Svěrákových je velmi laskavý a velmi český, je ale také velmi poctivý a neokázale civilní. Rovněž je, zdá se, velmi osobní: postava vysloužilého učitele Josefa Tkalouna má patrně hodně společného s autorem scénáře Zdeňkem Svěrákem.
Na začátku vidíme Tkalouna (Zdeněk Svěrák) v léty nastřádané životní krizi: nastupující stáří, stres v zaměstnání, které ho už netěší, a manželský stereotyp… To vše jej už už proměňuje v nerudného dědka, jehož obličejem každou chvíli zacloumá ošklivý tik. Tkaloun si to ovšem nechce nechat líbit. A také se ještě nechce začlenit do houfu důchodců, kteří společně brázdí místní parčík (zahráli si je členové Divadla Járy Cimrmana v čele s Ladislavem Smoljakem). Proto hledá novou práci. Když neuspěje jako kurýr (na starém kole a kluzkém chodníku málem přijde o život), spokojí se s místem v nedaleké samoobsluze – u okénka s vratnými lahvemi.
Zdánlivě nudná práce hodná nekvalifikovaného dělníka hrdinovi ovšem umožní rozvinout jeho doposud nevyužité schopnosti. Někdejší nervózní, nevlídný učitel nyní zazáří jako mistr v oboru mezilidských vztahů. Tváře zákazníků za jeho okénkem přestávají být anonymní, stávají se z nich jeho přátelé. Tkaloun z nich dokonce (někdy s pomocí nevinné lsti) dává dohromady šťastné milenecké či manželské dvojice. Nemluvný ex-lampasák (Pavel Landovský) dokáže s jeho pomocí oslnit elegantní vdovu (Božidara Turzonovová). Outsiderovský mladík (Jan Budař) skončí v náručí vnadné učitelky (Nela Boudová). A hrdina se snaží potají pošťouchnout k novému životnímu štěstí dokonce i svou dceru (Tatiana Vilhelmová), propadlou náboženskému fanatismu poté, co ji opustil manžel.
Jediný, kdo se z jeho nového životního elánu neraduje, je jeho manželka (Daniela Kolářová). Svěrák starší a Kolářová si manželskou dvojici zahráli už před třiceti lety v komedii Na samotě u lesa. Ve Vratných lahvích zdobí zeď jejich žižkovského jejich společná fotografie z tohoto období a nejen proto jsou oba jako navzájem značně „obnošení“ manželé tak přesvědčiví. To, co pro Tkalouna znamená nadšené objevování nových věcí, jeho žena vnímá jen jako snahu vzdálit se (fyzicky i v přeneseném smyslu) z domova, a hlavně od ní samotné. (Částečně má pravdu: po nocích se hrdina utíká k erotickým představám, které jsou ovšem až úsměvně cudné a komicky stereotypní.)
Nejen tímto motivem manželského konfliktu připomenou Vratné lahve Michálkovo a Hubačovo Babí léto, kde podobné spory probíhaly mezi Vlastimilem Brodským a Stellou Zázvorkovou. Tkalounovy eskapády jsou ovšem v porovnání s hrdinou Babího léta mnohem méně výstřední, tedy i uvěřitelnější.
Asi nepřekvapí, že Svěrákův scénář je stavebně bezchybný a všechny nakousnuté motivy jsou poctivě dovedeny do konce (včetně zmíněné fotografie z mládí, na níž jsou Svěrák a Kolářová zvěčněni s Karlštejnem v pozadí). O to víc zarazí několik jaksi „trčících“ gagů, které mají zřejmě dokládat hrdinovo odtržení od ruchu hypermoderní současnosti, ale jsou tak přehnané, že spíš sugerují dojem předčasné stařecké demence. Jednou si Tkaloun poplete dny v týdnu, podruhé málem podpálí byt, když zamění varnou konvici s obyčejnou, potřetí se domnívá, že muž, který na ulici telefonuje z mobilu, mluví k němu.
Přes tyto drobné nedostatky jsou Vratné lahve právě tím filmem, který od Svěráků všichni očekávají. Řemeslně perfektním, milým, vkusným a plným naděje. Žádné překvapení – ani ve špatném, ani v dobrém slova smyslu – se tedy nekoná.
