Prvoplánově nenávistné a plakátovitě schématické filmy o třídním střetu mezi buržoazní a dělnickou třídou zůstaly omezeny povětšinou jen na první půli padesátých let. Filmaři si záhy vymohli zřetelné posuny nikoli sice v tematickém vymezení, ale ve výsledném tvaru, výrazově daleko tlumenějším, v psychologicky věrohodnějším pojednání. Na tomto snažení se podílela řada tvůrců, někteří s rozpornějšími výsledky (Otakar Vávra), jiní úspěšněji, dokonce s příznivým mezinárodním ohlasem. Mezi ně lze zařadit Jiřího Krejčíka a zejména Jiřího Weisse. Společným rysem nadále zůstává závislost na literárních předlohách, jejichž autory nelze zpochybňovat (a již to vytváří svého druhu ochranný štít), a jasně formulované „třídní“ vyznění.
Jiří Weiss se snažil udržet určitou uvěřitelnost postav, dění i vypravěčskou noblesu už dříve za nejtěžších podmínek, adaptace Zápotockého románu Vstanou noví bojovníci (1951) se zřetelně liší od dalších produktů té doby. Když začal natáčet podle románu Jarmily Glazarové Vlčí jámu (1957), byl již rozhodnut vyvázat se z jakékoli proklamace, téměř protokolárně a s využitím principů britského civilismu (Weiss strávil válku v Anglii) se ponořil do zapšklého nitra jedné upjaté měšťácké rodiny, která se před očima veřejnosti vystaví na odiv dobročinný skutek – přijme do svého středu schovanku Janu.
Jenže za okázalým činem se skrývá vypočítavost, vylézá psychopatologické prostředí, které na mladičkou Janu tíživě dopadá. Tu si zahrála začínající Jana Brejchová, která tu prokázala nebývalou hereckou vyzrálost. Weiss bravurně vykresluje nejen Janin portrét s převažujícím pocitem plaché, submisivní bezmoci, ale zejména ohromuje sytostí a robustností „tetičky" Kláry – jednu z životních rolí zde zahrála Jiřina Šejbalová. Ač se jedná o postavu výrazně zápornou, panovačnou a nesnášenlivou, Šejbalová jí vtiskla zlidšťující rysy. Před našima očima ožívá stárnoucí žena v hloubi duše vlastně nešťastná, stísněná maloměstskou morálkou, s níž se ztotožnila - a vyžaduje ji od každého ve svém okolí.
V manželství se slabošským manželem (Miroslav Doležal), navíc mladším, je to právě ona, kdo pevně svírá otěže, kdo určuje pravidla. A muž, planě se oddávající snění o kráse a ušlechtilosti, jakkoli okouzlený mladičkou dívkou, nenalezne odvahu, aby z doléhajícího pokrytectví vystoupil. Když se k tomu konečně odhodlá, zjišťuje, že tak učinil příliš pozdě. Weiss původně počítal s obsazením Karla Högera, ale včas si uvědomil, že k Šejbalové – a vlastně i Brejchové – potřebuje herce méně charismatického, ba bezbarvého, díky němuž by paradoxně vynikla Robertova zbabělost.
Ačkoli základní předností Vlčí jámy bylo herecké ztvárnění (a jistě i díky němu uspěla na festivalu v Benátkách), na výsledném vyznění se nemenší měrou podílí i kameraman Václav Hanuš. Černobílý obraz výtečně zprostředkoval zatuchlé rodinné zázemí, které je pro Janu spíše peklem nežli spásným útočištěm, vytrvale přibližuje jednotlivé kouty již poněkud omšelého bytu, opakující se úkony i pravidelné stolovnické obřady. Hudbu složil Jiří Srnka.
Vlčí jáma nehledá žádné vypravěčské experimenty, tvarově je vlastně staromilská (připomínám, že v kinech se ocitá spolu s průbojnějšími díly jako Škola otců nebo Touha). Film je to řemeslně zdatný, vypravěčská nenápadnost se zde ocitá ve službě pečlivě vykrouženého obrazu, výmluvně a do nejmenších podrobností zachycuje zvolené prostředí i protagonisty. Jistě, Weiss zprostředkovává společensky žádoucí postoj, avšak ani jednou se nemusel uchýlit k jakékoli proklamaci hesel či idejí. Tentýž postup zopakoval o několik let později, když natáčel okupační látku – Romea, Julii a tmu.
