Má-li nějaký herec slušnou naději přesvědčil diváka, že je schopen posnídat kamení a na požádání chytat kulky mezi zuby, pak ke žhavým kandidátům jistě patří Vinnie Jones. Bývalý špičkový fotbalista vděčí za svůj vstup na plátna kin režiséru Guyi Ritchiemu; díky ostře řezaným rysům a vražednému pohledu se Jones stal jednou z ikon jeho gangsterských komedií Sbal prachy a vypadni (1998) nebo Podfu(c)k (2000).
Vincent Peter Jones se narodil 5. ledna 1965 ve městě Watford. Pověst drsňáka (či chcete-li rváče a násilníka) se pojí nejen s jeho hereckou dráhou, ale provází jej i jeho předchozími osudy. První tři desetiletí života zasvětil fotbalu – a zařadil se mezi nemnoho mladíků, kterým se jejich sportovní sny povede naplnit. S kopanou začínal ve Wealdstonu, aby v jedenadvaceti letech přestoupil do prvoligového Wimbledonu. S ním také o dva roky později zvítězil v Anglickém poháru a dosáhl tak jednoho ze svých životních úspěchů. V následujících letech rychle vystřídal dresy Leedsu United, Sheffieldu United a londýnské Chelsea, aby se v roce 1992 vrátil zpět do Wimbledonu. Od roku 1998 krátce působil jako hrající kouč v Queens Park Rangers. Díky původu svých prarodičů se navíc mohl osmkrát objevit v reprezentaci Walesu. Jako fotbalistu jej nikdy nezdobila vytříbená míčová technika, ale spíš zarputilost a neústupnost. A občas taky surovost. Jméno si udělal už v roce 1987, kdy během zápasu s Newcastlem chytil za přirození tehdejší hvězdu anglického fotbalu Paula Gascoignea. Během kariéry byl celkem dvanáctkrát vyloučen a dosud je držitelem prvoligového rekordu pro nejrychleji obdrženou žlutou kartu – stačily mu tři vteřiny. Za své eskapády si vysloužil trefnou přezdívku The Axe, Sekyra. Své pověsti navíc nezůstává mnoho dlužen ani v osobním životě. Kupříkladu rvačka na palubě letadla jej stála doživotní zákaz cestování se společností Virgin Atlantic.
Do showbyznysu vstoupil Vinnie Jones v roce 1992 jako průvodce kontroverzním střihovým pořadem Soccer's Hard Men, který namísto míčových kouzel opěvoval ostrou a nekompromisní ostrovní hru. Však si za účast v dokumentu také od Anglické fotbalové asociace vysloužil Jones pokutu 20 000 liber. Hereckou kariéru ale začal až v roce 1998, kdy se objevil v gangsterské komedii režiséra Guye Ritchieho Sbal prachy a vypadni. Propletenec historek z londýnského podsvětí pobavil sérií černohumorných eskapád několika kriminálnických packalů. A v několika protagonistech odhalil talenty, kteří později prosadili ve světě filmu. Kromě bývalého skokana do vody Jasona Stathama či do té doby opomíjeného herce Jasona Flemynga se to týká právě fotbalisty Vinnieho Jonese, který se zcela v souladu se svou pověstí objevuje jako mlčenlivý vymahač dluhů Velký Chris, jenž do své práce zaškoluje svého malého synka. Na Ritchieho úspěšný debut pak zákonitě navázala totožně laděná gangsterka Podfu(c)k (2000), která vsadila na osvědčené obsazení. A tak se i nyní můžeme setkat s Jonesem, tentokrát jako brutálním vrahounem Kulkozubým Tonym.
Z pozice producenta Ritchie připravil snímek Mean Machine (2001), remake amerického sportovně-vězeňského dramatu Nejtěžší yard (1974) s Burtem Reynoldsem. Příběh o špičkovém fotbalistovi Dannym Meehanovi, který je odsouzen za napadení policisty, nabídl Jonesovi hlavní roli bezmála ušitou na tělo, svou hereckou účastí projekt navíc neváhali podpořit ani staří známí Statham a Flemyng. Zcela podle předpokladů se ale ukázalo, že Jones není zrovna zrozen pro úlohy hrdinů, kteří nad sebou pochybují. Přímočaré filmové vraždění a hláškování, v tom je dobrý a to by měl dělat i nadále, chce-li zůstat úspěšný – to byl vzkaz, který svou (ne)účastí v kinech poslali Jonesovi samotní diváci.
Poněkud jednostranný herecký talent Vinnieho Jonese nemohl dlouho zůstávat utajen druhé straně Atlantiku. Jako první ho zaregistrovaly dvě producentské legendy v oboru akčního velkofilmu – Jerry Bruckheimer a Joel Silver. První z nich pro Jonese připravil úlohu Sfingy, mlčenlivého člena zlodějské party Memphise Rainese (Nicolas Cage), v akčním dramatu 60 sekund (2000), druhý pro něj nalezl roli poskoka ústředního padoucha Gabriela (John Travolta) v akčním thrilleru Operace: Hacker (2001). Role nikterak výrazné, ke vzrůstu popularity však bohatě postačující. Za oceánem ale Jones zakotvil na delší čas. V krimikomedii Velký podraz (2004), natočené podle románu Elmora Leonarda (k jehož „poetice“ mají filmy Guye Ritchieho proklatě blízko) ztělesnil tvrďáka, který přes ústa naopak dostane. V tradiční podobě, nicméně tentokrát v sebeironickém tónu, se následně představil v letní komedii Eurotrip (2004). Ztělesnil v ní vůdce anglických fotbalových chuligánů, toho času na výjezdu ve Francii. A volba Jonese pro roli nejsilnějšího mutanta na světě Juggernauta v comicsové podívané X-Men: Poslední vzdor (2006) také ničím nepřekvapila. Za úlohami záporáků hlavních si ale musel Jones odskočit buďto k béčkovým projektům (akční thriller Blast!, 2004), anebo do Japonska (horor Survive Style 5+, 2004).
Dnes, kdy má na kontě více než dvě desítky filmových úloh, Jones stále více touží po uznání na hereckém poli. Nepatří už mezi herce jediného – v jeho případě akčního – žánru. Opakovaně zkusil štěstí třeba v komedii, naposledy v teenagerské variaci na Shakespearův Večer tříkrálový, nazvané Super náhradník (2006). Snímkem o chlapeckém fotbalovém týmu, do něhož se inkognito zapojí talentovaná dívka (Amanda Bynesová), se Jones coby přísný trenér Dinklage ještě jednou vrací ke své vášni. První vpravdě herecký výkon ale Jones předvádí až v psychodramatu Johnny Was (2005), kde se představuje jako bývalý irský terorista, jemuž nezbude než poskytnout azyl svému někdejšímu mentorovi. A to, co by se ještě před několika lety zdálo zhola nemožné, se tentokrát stalo skutkem – Jones zosobňuje muže souženého výčitkami svědomí a podléhající klaustrofobické atmosféře svého bytu. Ano, Vinnie Jones se dal na dramatické herectví! O jeho rostoucím profesním sebevědomí ostatně svědčí i jeho blížící se divadelní debut: v říjnu 2006 se objeví v muzikálu Into the Woods, uváděném v proslulé Royal Albert Hall. Naváže tak na své debutové hudební album Respect in the UK (2002), které se neslo v duchu bluesových a soulových písní. Kdo by to byl do zdánlivě neotesaného chlapíka řekl?
