Vesnice - jiný pohled

Film roku? Uvidíme. Už teď pro mě však Vesnice znamená nepopiratelný opus magnum, jedinečnou autorskou vizi, vrcholnou filmařinu, hotové zjevení - tedy všechno to, co v mém hodnocení představuje synonyma pro dokonalý film.

Vesnice je nepochybným dítětem svého otce; jen zaráží, že k ní M. Night Shyamalan dospěl tak brzo. Jeho předchozí filmy (aspoň ty obecně známé) byly spíše prázdnými stylistickými cvičeními v bubácké atmosféře a překvapivých zvratech. Vesnice je jiná. Vesnice je ostatně jiná než skoro cokoliv. Jediné, co připomíná, jsou možná další "filmy-zjevení", mezi něž patří takový Mulholland Drive nebo filmy Petera Weira v čele s Piknikem pod Hanging Rock a Pobřežím moskytů.

Vesnice je filmem, na nějž se nedá psát běžná recenze. Ne, že by veškerá její působivost zmizela s prozrazením pointy jako v případě Shyamalanova Šestého "vidím mrtvé lidi" smyslu; point nebo zvratů je tu celá hromada, ale nikdo nemůže mít to srdce prozradit je předem a ochudit tak diváky o jízdu prvního shlédnutí. A on děj samotný ostatně základní premisu taky nerozfabuluje do šířky, jako ji spíš vytransponuje do několika symbolických rovin. Takže: je konec 19. století a uprostřed lesů kdesi v Americe leží staromilská vesnice, která se odmítá znát k okolnímu světu. Stejně velké nebezpečí jako civilizací zkažená Města pro ni však mohou znamenat bezejmenní tvorové z okolních hvozdů. S nimi sice obyvatelé vesnice kdysi uzavřeli příměří, podmíněné tím, že lidé ani ony bytosti nebudou překračovat hranice území těch druhých, ale křehká rovnováha vezme za své, když nenapravitelně zvědavý mladík Lucius (Joaquin Phoenix) začne strkat nos kam nemá. Brzo přijde k úrazu - a jeho milá Ivy (Bryce Dallas Howard) si na radě starších vydupe povolení k cestě do Měst pro lék. Co na tom, že je slepá...

Vidět Vesnici poprvé je nezapomenutelné a vlastně to popírá běžnou diváckou zkušenost. Kdykoliv publikum Shyamalanovi skočí na vějičku a začne si myslet, že ví, která bije, režisér mu podtrhne koberec pod nohama a všechno je zase jinak. Po dvou takových podpásovkách by měl člověk ztratit chuť a dobrou vůli, ale v případě Vesnice si začne říkat, počkejte, není to takhle zajímavější? A těchhle podrazů je tam rozhodně víc než dva.

Vesnice tak dostává naprosto unikátní strukturu. Jestli Mulholland Drive připomíná Möbiovu pásku, pak tenhle žánrový multihybrid má nejblíž ke kaleidoskopu. Ze stejných ingrediencí se pootočením optiky ("podrazem") stává tu horor, tu pohádka o síle lásky, tu zamyšlení nad obecnými pravidly lidského soužití a tu zase nejaktuálnější alegorie současného stavu světa... A Shyamalanovi pokaždé stačí ujít daným směrem jen pár kroků a pak jej opustit kvůli jinému, protože dál už by bylo všechno jasné a divák není hloupý. Tolik filmů v jednom, aniž by se tloukly, tolik filmů pohromadě, spoutané jedinou autorskou vizí, jež jedním příběhem řekne víc než jiní deseti.

Právě proto, že Shyamalan se snaží něco sdělit a že to něco nezávisí na efektech nebo momentu překvapení, může Vesnice někomu připadat jako laciný thriller nebo nechtěně směšné šlápnutí vedle. Tenhle film však namísto okázalého šokování jen tak mimochodem rozevírá celý vějíř fascinujících otázek s přesahy do filosofie, psychologie, etiky a bůhvíkam ještě: jaká je povaha strachu? existuje něco jako dobro a zlo? pokud ano, je vrozené? je "vesnický" způsob života udržitelný? lze obhájit "páchání dobra", tedy omezování druhých pro jejich dobro? jak dlouho může fungovat? jaká je daň za život v utopii? nejde pak spíš o život ve lži a sobeckém zájmu, aby nás něco nebolelo? Paralely si domyslete sami. A to je teprve začátek.

Tak fascinující motivické a myšlenkové bohatství ve Vesnici vyrůstá z neméně fascinující - skutečně kongeniální - filmařiny. Expozice z osady svými dlouhými záběry, střídmou hudbou a podzimními mlhami dokonale evokuje atmosféru zanikajícího času. Až protestantsky prosté snímání a záměrně primitivní symbolika odkazují jak k předmoderním dobám, kdy věci byly ještě jasně vymezené, tak i k důležitosti nadčasových témat. Roger Deakins potvrzuje svou pověst esa mezi kameramany snad každou minutu a Shyamalan přesně ví, jak svá sdělení dávkovat, aby jim zaručil maximální působivost.

Když pak dojde na fenomenálně natočenou scénu probodnutí, nebo na situaci, kdy lesem příšer kráčí slepá dívka (neexistuje lepší metafora/evokace primárního strachu!), je jisté, že jde o dílo mistra: dílo, které funguje na makroúrovni tematických celků i v rámci nejmenších detailů jako jsou stromy kývající se proti nebi nebo diagonální kompozice sražených stolů. Snad je to tahle dokonalost, která jednoho nutí až k tak odvážným konstrukcím, jako že zde obsazenému Joaquinu Phoenixovi Města vzala bratra Rivera (který mimochodem hrál ve výše zmíněném Pobřeží moskytů) úplně stejně jako postavám Vesnice jejich blízké...

A když jsme u herců, tak Phoenix je zde překvapivě dobrý, debutující Bryce Dallas Howard ještě lepší, Sigourney Weaver stárne s grácií, William Hurt je jako stařešina osady příslušně strohý/rozpolcený, Adrien Brody coby vesnický blázen přinejmenším působivý... Ať se zkrátka ve Vesnici podíváte kamkoliv, dere se na vás slovo "dokonalost", a nebýt snahy utajit děj, nemusel bych se tu rozplývat tak abstraktně. Dovedu si nicméně představit, že by se Vesnice rozebírala třeba půl roku na univerzitních seminářích. Na někoho to může mít odrazující efekt, ale takoví mají do kina pořád na co chodit. Jiní z filmů jako je tenhle žijí celé roky.